Kdysi dávno v časech mladické naivity jásala jsem nad nabytým pozemečkem a plánovala, jak si to tu udělám krásné. Třeba japonská zahrada by se mi líbila. Nebo anglická. Nebo nějaká jiná zahrada. Hlavně ne ta podnikatelská, co má uprostřed trávník a tuje kolem plotu. Chci vzrostlou zeleň! Nakoupila jsem stohy výpravných knih, nastudovala kvanta informací, ještě dnes si pamatuji názvy některých rostlin latinsky. Množila jsem rostlinky, co zůstaly na zahradě po babičce a po mamince, škemrala sazeničky na sousedkách, aj z Flory jsem si cosi přivezla. Přišlo mi, že zahrádka roste pomalu, tam jsem přidala keřík, tam přisadila smrček....Občas něco zašlo, ale jako celek zahrada rostla. Vyskytla období (třeba po porodu), kdy jsem na ni neměla dost času. I přesto rostla. Až jsem jednoho dne zjistila, že mám místo zahrádky džungli. Mezi smrčky začalo bujet hloží a šípky, jediná sazenička přísavníku obrostla celý plot, maliny vybujely zprostřed vlčích bobů.  Rybízové keře jsou větší než já a vedle na kompostu rostou ty největší kopřivy vůbec. Klučím, sekám, vykopávám a všelijak se snažím, aby mě džungle nepohltila, ale příroda vítězí.