Sobota jako vždycky. V šest hodin ráno dcerunka zapla počítač (ano, ta dcerunka, která má ve všední den problém vstát o tři čtvrtě na sedm do školy). Ještě jsem spala, když za synátorem přijel kamarád, všichni seděli u počítače, vystrnadit je bylo nad lidské síly. Raději jsem prchla do nejbližšího hypermarketu věnovat se nákupům základních potravin pro hladovou rodinku. Vrátila jsem se před polednem s autem plným jídla a pustila se do vaření oběda. Vyhladovělá mládež mi odebírala jídlo přímo ze sporáku, marně jsem vysvětlovala, že pokrm vytažený z vroucího oleje pálí a že si spálí pusy. Aby vůbec něco zbylo na mě a na manžela, musela jsem se uchýlit ke lsti a do jídla přidat hrst hub - houby naše děti nerady. Když se všichni vrchovatě nadlábli, zaskočili hoši pro dalšího kamaráda, dokonce i manžel zaznamenal, že nám dětí nějak přibylo. Sesedli se u počítače a zjevně se dobře bavili. Někdo pustil televizi, která jim sloužila jen jako kulisa. Na stolku se hromadily prázdné sklenice od kofoly, na zemi oblečení, dévédéčka a autíčka. Zalezla jsem do postele a tvrdě usnula. Když jsem se probudila, všech pět dětí se stále tlačilo u počítače. Vzala jsem si knížku a zůstala v posteli až do večera. Když kamarádi odešli, přišel manžel s nápadem, že bychom se mohli vypařit i my. Šli jsme na pivo, ani nevím, jestli si starší ratolesti všimly, že jdeme pryč, jen Anička se se mnou ve dveřích plačky loučila. Tak jsme po dlouhé době strávili příjemný večer sami dva bez dětí.