Došlo na nejdůležitější předvelikonoční domácí úkol - totiž vyfukování vajíček. Mrzutě jsem hleděla do lednice, třicet hnědých minivajíček zakoupených v akci v hypermarketu vůbec nevypadalo jako kandidáti na kraslice. Musela jsem tedy zajít do města a poshánět vejce normální velkosti, pokud možno bílá. Koupila jsem šest pěkných bílých vajíček a s pocitem dobrého úlovku chvátala jsem domů. Nachystala jsem si špendlík, špejli a kastrolek na vajíčkovou hmotu (hádejte, co bylo k večeři) a ptám se dcerunky, kolik že těch vajec mám vyfouknout. Že prý dvanáct. Polil mě studený pot. Buď zešílela paní učitelka, nebo mám hóódně sklerotické dítě. Přiklonila jsem se k druhé možnosti a vyfoukla čtyři vajíčka, víc po mě paní učitelka nemůže chtít (něco uvnitř mě mi říká, že vejce měla být dvě). Při vyfukování čtvrtého už se o mě pokoušely mrákoty a astmatický dech se úžil, ještě že byl po ruce Ventolin. Jestli to tak půjde dál, bude mi při domácích úkolech asistovat záchranka.