Výlet za šneky se z toho stal jen náhodou. Prostě si manžel ráno vyvzpomněl že by se chtěl projet do míst, kam rád chodíval jako kluk, naložil nás do auta a jeli jsme. Cestou jsme vyplašili zajíce, pobíhal zmateně přímo po cestě, chvíli utíkal rovnou k nám, než jsem stihla vytáhnout foťák, byl táákhle malinkatej.

Na výletě nesměly chybět ani dcerunčiné oblíbené panenky, v autě jely pečivě připoutané v autosedačce, potom si je celou cestu nesla do kopce.

Výhled do kraje byl ve slunném dopoledni nádherný, obhlédli a vyfotili jsme okolní vesnice, pokochali se vším tím jarním zelenáním, pučením a bujením, v hájku u lomu jsme zvedli odpočívajícího srnce (narozdíl od zajíce se vyfotit nenechal).

Nahoře na kopci stála Boží muka, opuštěná, v nicotě, v místech, kde patrně kdysi vedla cesta z jedné vsi do druhé nebo možná jen do polí.

A ve vysoké mokré trávě pod nimi našla Anička šneka. V malé lovkyni se vzbudily pradávné pudy, začala pečlivě trávu prohledávat a za chvíli už měla šneky tři. Dovezla si je domů, zřídila pro ně boudičku z krabice od bot a převráceného cezanu na nudle. Až si s nimi dostatečně vyhraje, vypustíme je na zahradu, třeba se nám tu rozmnoží. Další obrázky ulovených šneků najdete tady.