V jasném slunečném ránu jsem se rozhédla po zahrádce. Trávník, před týdnem pečlivě posekaný, ztratil svou úhlednost, traviny se ježily v různých délkách podle toho, zda rostly na slunci či ve stínu. Bylo třeba znovu posekat. Vytáhla jsem sekačku - mám takovou malou slabou elektrickou žlutou plastovou příšerku zakoupenou předloni za výhodnou cenu. Zapojila jsem ji do elektřiny, stiskla čudlík, zmáčkla páku na držadle - a nic. Převrátila jsem stávkující stroj vzhůru nohama. Nůž byl tupý, všude stará tráva. Při převracení odpadlo celé držadlo. Vzbudila jsem manžela tvrdě spícího po šichtě a požadovala okamžitou opravu. Přimontoval držadlo, nabrousil nůž, trávu jsem zvládla vyčistit sama. Sekačka se šťastně rozběhla. Pravda, má malý koš na trávu, takže jsem musela každou chvíli práci přerušovat a trávu vysypávat, bylo ale hezky a práce mišla od ruky. Tedy od sekačky. Po jednom vysypání trávy se ale sekačka opět nerozjela. Zkontrolovala jsem nůž - byl ostrý a točil se volně. Tráva také nikde namotaná nebyla. Teoreticky bylo vše vpořádku. Zkusila jsem znovu nastartovat, sekačka jen bzíkla a nic. Po dalších asi dvaceti pokusech jsme vztekle odtáhla sekačku a začala hledat srp.
Druhý den ráno ještě za rosy jsem srp nabrousila ("Kde je brousek? Neviděl někdo brousek? Kato, nevíš, kde je brousek?" - "V průjezdu v bílé skříňce v horním šuplíku vlevo vzadu.") a šla síct. Tráva byla tak akorát vlhká, sluníčko svítilo,kosi a jiní ptáci řvali jak pominutí. Brzy jsem začala pronášet neslušná slova. Srp vydržel ostrý tak tři minuty, potom ztupěl a musela jsem brousit znova. Práce postupovala pomalu. Slunce pálilo čím dál víc, rosa osychala. Posekala jsem pár metrů, z nosu mi začalo téct, dech se úžil. Došo mi, že jsem si zapomněla vzít léky na alergii. Slzící, supící a s nudlí u nosu spěchala jsem si do kuchyně poskytnout první pomoc a po půlhodině zovu vyrazila se srpem do zahrádky. Rosa byla tatam, sekat se už nedalo. Tak mám trávník napůl posekaný, ze čtvrtiny okousaný a zbytek divoce přerostlý.