Bujná zeleň a vzrostlé stromy v zahradách v naší čtvrti poskytují útočiště spoustě ptáčků. Celý den tu poletují, překřikují se, perou se ve vzduchu, poskakují po trávníku. Když jsem dostala k narozeninám foťák, těšila jsem se, jak si brzy pořídím fotky všech opeřenců, které tu denně vídám. Vypadalo to jednoduše, vždyť přece každou chvíli pózuje nějaká sýkorka na pumpě či kos na plotě. Ptáci ale brzy odhalili můj záměr. Plížila jsem se s foťákem po zahradě, ležela nehybně ve stanu jak mrtvola, abych nerušila - ptáci jen přelétli a zmizeli kdesi v korunách sousedovic dubu. Po pár dnech jsem to vzdala. Vyfotila jsem kdeco - kytky, letadla na nebi, včely,dokonce i jednoho sršně (fotka ale byla rozmazaná, to jak jsem se klepala strachy).
Vařila jsem nedělní oběd, když se ze zahrady přiřítila Anička a hned "mami,já mám kosa". Nejdřív jsem nechápala, pak mi to došlo. Dcerunka která za normálních okolností vyplaší svým křikem a lítáním vše živé v okruhu pěti kilometrů vyfotila kosa. A doteď je mi záhadou, jak zjistila, jak se zachází s fotoaparátem.