V sobotu jsme se opět vypravili do Beskyd. Děda hrál dopoledne na slavnostním otevření hřiště v nedaleké vísce, tak jsme vyjeli až po obědě v tropickém poledním vedru. Složení posádky - Anička, prarodiče a já. Auto sálalo a žhnulo, cestu v horkém odpoledni nám ještě o pár kilometrů prodloužila objížďka vedená kvůli opravám silnice přes neznámé vesničky. Celí zpocení dorazili jsme k Sachově studánce, kde už tradičně čepujeme vodu do kanystrů, neb na základně pitá voda není.


Opláchli jsme se, osvěžili, poklábosili s párem důchodců, kteří svačili na odpočívadle a jeli dál.
Jak stoupala nadmořská výška, dorazli jsme do méně vypečených míst, Anička přesto ustavičně kňouraa že je jí vedro a celou cestu popíjela minerálku.


A sláva, už jsme tady. Zastavujeme před malým místním obchůdkem a jdem doplnit zásoby. Já i bábi se vrháme do mrazícího boxu se zmrzlinami a vybíráme, která dobrota nás zchladí nejlépe. Složíme do auta hromádku nezbytných nákupů a pokračujeme dál až na základnu.


Děda parkuje auto mezi smrky , Anička vybíhá do kadibudky vypustit litry té minerálky, co vypila cestou. Zpocená vylézámz auta a nadechuji se toho neuvěřitelně čistého a voňavého vzduchu. Bábi staví studánkovou vodu na kafe, beskydská romantika začíná. Kurňa, co mě to tu kouše?