Ano, je to tak. Loučím se. Již jen málo zbývá z tenké nitky mého života. Svíce dohořívá. Ráno jsem vstala v pět, poslepu hmátla do lékárničky - a ono nic. Otevřela jsem napůl jedno oko, kouám, hledám, léky nikde. Vytřeštila jsem očka dokořán, vyšphala až nahoru do horní skříňky, kde mám veškeré zásoby léků na tři měsíce dopředu a tam také nic. Pomalu mi to začalo docházet. Je sobota ráno a mě došly léky. Léky, bez kterých se mé dny mění v peklo, nos rudne odřen soustavným utíráním vodnaté nudle, tělo se třese vyčerpáním po pětapadesátém kýchnutí v jednom tahu. Jsem ztracena. V šoku hledám první pomoc v lednici. Po štamprli tekutých trnek se trochu zklidňuji a začínám rozumně uvažovat. Prohledávám znovu důkladně celou lékárničku. Nacházím jakési zbytky Zodacu a dokonce ještě nejsou ani prošlé. Jako první pomoc by mohly stačit. Organismus se sice bude muset vyrovnat s jinou účinou látkou, ale aspoň se neukýchám do bezvědomí. Moje alergoložka ordinuje ve středu, tak snad to pět dní nějak vydržím. Kdyby aspoň nekvetla ta pitomá tráva.