V sobotu jsem ležela. Ležela jsem od rána, vlastně jsem se ani nemínila pořádně probudit. Inspirována článkem u Jarmika, vytáhla jsem z knihovny Dvacet tisíc mil pod mořem a s knihou v ruce užívala si marodění. Babička přivezla dětem kus uzeného, aby neumřely hlady, manžel se krmil levnými párky. To když kolem poledne pochopil, že to s maroděním myslím vážně a že opravdu nevstanu. Ještě mě zkusil vytáhnout z postele pomocí obrovitého hrnku silné kávy, dostavil se však zcela opačný účinek a já znovu usnula. Probudily mě o pár hodin později Katovy nadšené výkřiky "Mami, my máme tolik rybízu!". V ruce držel kbelík a chvátal do zahrady. Znaveně jsem vstala z postele a vyloudala se ven. Kato mi nadšeně ukazoval větve rybízových keřů obsypané nevídanou úrodou. Chvíli trhal rybíz sám, potom jsem mu začala pomáhat, koneckonců, sedět na stoličce a trhat rybíz není zas taková dřina, kterou by nemocná máma nemohla dělat.

Domů mě zahnala až nenadálá přeháňka, ale to už jsem měla natrhaný skoro celý kýbl.

S Aničkou jsem pak seděla v kuchyni na bobečku a umytý rybíz čistila od stopek, smetíček a mravenců. Část rybízu jsem zamrazila, z části jsem upekla posypčák. Než jsem stihla vytáhnout foťák, byla půlka plechu pryč.