Pálila jsem na zahradě klestí, pomalu se šeřilo. Anči ví, že do tmy má být doma, přiběhla odkudsi z ulice a hned jééé, oheň, budeme opékat. Žel lednice byla buřtuprostá. Aspoň jsem Anči slíbila, že si uděláme v popelu brambory. Klestí shořelo rychle, onivé jazyky šlehaly vysoko až k větvím blízkých stromů, z jedné strany oblízly vistárii, z druhé sakuru, zafoukl vítr a ve vzduchu bylo cítit spálené jehličí ze smrků u plotu. Jen trnkový pařez, který vykopal Kato, hořel pomalu a dlouho. Koukaly jsme do plamenů, jestli tam uvidíme tančit nějaké fauny, ono ale nic.

 Anči donesla k ohni flétnu, začaly jsme hrát a zpívat. Anči má teď Nohavicové a Svěrákové období, dokáže už obstojně zahrát Holubí dům, Eskymáckou písničku a tak. 

Když došlo na zahrabávání brambor do horkého popela, byla už tma tmoucí.