Hnusné počasí zkřížilo mi plány. Původně jsem se těšila, jak s dětmi vyrazím na nějaký výlet do přírody, někam do hlubkého lesa, kde ani živáček nenaruší můj klid a kde budu moci dětem ukazovat krásy našeho kraje, určovat byliny podle klíče a fotit kdejakého brouka. Vytrvalý déšť mě však přinutil zůstat doma a užívat si ponorkové nemoci. Děti jsou protivné, dlouhý pobyt mezi čtyřmi stěnami jim nesvědčí, přebytek energie si vybíjejí na sobě navzájem a den mění v jednu divokou nekonečnou rvačku. Anička dokonce zkoušela jezdit v předsíni na kolečkových bruslích a v pokojíku skákat přes švihadlo. Sama na tom nejsem líp - chuť někoho nakopnout ve mě roste každou minutu. Volné chvíle mezi vařením a uklízením trávím vysedáváním u počítače, pospáváním a četbou všeho, co mi padne pod ruku. A co je nejhorší - přestala mi chutnat káva, má nejmilejší radost a životabudič.

tady jsem chtěla být