Postavíte-li se v Chorvatsku zády k moři, uvidíte velice fotogenické hory. Kopčiska strmě stoupají od moře do celkem slušné výšky a lákají na slunci přepečené a na kamení přeležené turisty k výletu. Tak i my jsme si v jednom časném ránu sbalili batohy, obuli pevné boty a vydali se vzhůru. Cosi, co vzdáleně připomínalo silnici, končilo v mrtvé vesnici ve svahu a dál pokračovala strmě vzhůru jen pěšinka, která se proměnila v balvanitou stezku místy zcela nezřetelnou. Naštěstí tu mají jakési prapodivné značení - občas jsme cestou zahlédli červený puntík s bílou tečkou uprostřed - které nám bránilo sejít ze správného směru. Jak ráno postupovalo, stoupala teplota vzduchu a všichni jsme se docela slušně potili. Pánská část výpravy dlouhými rychlými kroky mířila k vrcholu, já se velice brzy propadla na chvost společně s ostatními zástupkyněmi něžnější poloviny lidstva. Pod vrcholem už žádná stezka nebyla, jen obrovské balvany, po kterých jsme museli přesakovat a přelézat a doufat, že na vršku budeme už brzy. Na vrcholu jsme si krátce odpočinuli, posvačili, vyfotili se a náš horský vůdce dostal ten báječný nápad jít zpátky jinudy. Jinudy také žádná viditelná stezka nevedla a červené puntíky rozmístěné daleko od sebe určovaly jen velmi nejasně směr pochodu. Tak jsme šli chvíli po hřebeni (a kupodivu jsem nespadla dolů), chvíli ( hm, spíš hodně dlouho) hopskali po balvanech, mezi kterými mi párkrát uvízla noha a ukrutně mě poškrábaly jakési bylinky, co rostly všude kolem a úžasně voněly. Bylo tam zkrátka nádherně a když jsme konečně došli zpět do kempu a zvedli hlavy vzhůru k hoře, přišlo nám neuvěřitelné, že jsme jen před pár hodinami byli až tam nahoře.

Fotky z výletu najdete v galerii.