Ó budiž veleben synek můj přechytrý - u počítače seděl, každou volnou chvilku u něho strávil, až ho zase rozjel. Pravda, hnacím motorem této píle u puberťáka jinak neobvyklé, byl warcraftový absťák a nemožnost prohánět svého šamana po kdejakém dungu. Tož hlavně že náš mazlíček opět funguje. Tak tu sedím se zafačovaným kolenem, nataženou nohu nemám, kam bych složila, a vzpomínám na nejdůležitější události minulého týdne. Za těch pár dní se stalo věcí....Do věčných lovišť se odebrala naše varná konvice, měli jsme jí od Vánoc, strávila s námi perných devět měsíců a uvařila za tu dobu víc vody, než za celý svůj život u předchozí paničky. Ale zpět k mému kolenu. Začalo to tak, že příliš dlouho nebyl fitbox - snad že prý trenér chytil chřipku či co - a tak jsem hledala náhradní sportovní vyžití. A jela jsem si po práci zaplavat. Po čtyřiceti bazénech mě začalo bolet koleno. Se zaťatými zuby, statečně přemáhajíc bolest, uplavala jsem dalších deset a vzdala to. To koleno prostě bolelo moc. Na zpáteční cestě domů jsem si musela posunout sedačku v autě, abych měla nohu co nejnataženější, doma jsem nohu stáhla obinadlem a protrpěla noc. Druhý den jsem naštěstí měla volno - a jediné, co jsem za celý den udělala bylo, že jsem se dopajdala do lékárny pro širší obinadlo a ibalginovou mast. Třetí den zdála se být noha vpořádku. Čtvrtý den jsem opět vyrazila na bazén. Koleno bolí, mastička neúčinkuje a na okénko klepe Julie Samotářová. Cítím se stará, móóóc stará.