A opět na úřadech, tentokrát na zdravotní pojišťovně. Když jsem tam šla ráno, byla tam fronta. Oběhla jsem tedy město, zastavila se v bance, nakoupila a vrátila se zpět. Před kanceláří seděl jeden mladík, jupíí, jsem druhá. Jak tak čekám, přihrne se důchodce. Optá se, zdali já i mladík jdeme na pojišťovnu. Kývneme, ale dědek si nesedá. Místo toho v okamžiku, kdy se otevřou dveře, praví, že se jen jde na něco zeptat a než stihnu otevřít pusu, je uvnitř. Mladík jen nechápavě kroutí hlavou. Dědula tráví v kanceláři dobrých deset minut. Mladík přichází na řadu, já se radši stavím ke dveřím. Co kdyby....A opravdu. Za chvíli přichází jakýci chlap a chce, abych ho pustila, neb jen nese na pojišťovnu jeden papír. Opáčím, že ho nepustím, neb také jdu s jedním papírem. Všichni ve frontě jdou s jedním papírem. Chlap začne být nepříjemný. Trvám na tom, že se předběhnout nenechám. Hodí po mě jedovatou větu a odchází. Čekám a čekám, fronta za mnou roste. Přichází blondýna tak v mých letech. a že jestli bych jí nepustila, že jen nese jeden papír...Nepustila jsem ji. Ještě se urazila, že jsem na ní nepříjemná. Vysvětlila jsem jí, že je už třetí, kdo se mě dnes pokouší předběhnout - a že jednomu se to podařilo - a že s příjemným chováním jsem pro tento den skončila. Pán stojící ve frontě za mnou se dobře baví a snaží se mě uklidnit a povzbudit. Za to mu děkuji, už jsem ztrácela nervy. Zjevně doplácím na to, že se na lidi věčně usmívám. Nebo snad vypadám tak prostoduše? Odteď se budu jen mračit. Hodně drsně mračit.