Dnešní ráno byo jiné. Už když manžel seděl do jedné hodiny u počítače, přemýšlela jsem, jak asi bude vstávat do práce, když chodí na šest. Zlá předtucha mě nezklamala - když zvonil Katovi o půl šesté budík, vykoukla jsem z okna a hle, naše rodinné vozítko, kterým manžel jezdí do práce, stálo ještě před domem. Nakoukla jsem tedy i do manželova lože a našla tam muže tvrdě spícího. Probudila jsem ho a otázala jsem se ho, míní-li dnes jíti do roboty. Vyskočil, zděsil se, kolik že to už je hodin, chvatně se začal oblékat a konat ranní hygienu. Oblékla jsem se také, nastartovala auto a čekala, až pán tvorstva nasedne. No nekecám, celé to chystání do práce mu nezabralo více než deset minut. Vezla jsem ho ranní tmou, auto poskakovalo po rozbité silnici. Na křižovatce byla zácpa v městečku jindy nevídaná, několik dlouhých minut jsem stála a čekala, až se budu moci z vedlejší silnice vecpat do skulinky mezi auty na hlavní. Šňůry aut jely všechny stejným směrem - k průmyslovému areálu. Nostalgicky jsem zavzpomínala na časy, kdy po chodníku proudily zástupy pěších a autobusy svážely pracovníky z okolních vesnic. Dnes byl chodník pustý, zato na silnici co auto, to jeden dělník chvátající do práce.Holt životní úroveň stoupá. Vyložila jsem rozespalého muže ve fabrice a vracela se domů.

Pokračování příště