Pondělí. První z lehce rozlítaných dní tohoto týdne. Ráno jsem vstala v šest, nachystala Anič snídani a svačinu do školy, vykopala obě holky z domu, poslala vzdušnou pusinku spícímu a stále marodícímu synáčkovi (dobírá druhá antibiotika, přestože vypadá celou dobu docela zdravě) a odkráčela na kafe ke kamarádce. Původně jsem chtěla jet autem, ale hlava rodiny neschovala na noc vůz do tepla, takže byl ráno zachumelený a zmrzlý. Spočítala jsem si, že pěšky budu u kamarádky dřív, než to auto vůbec rozmrazím a procházka mi neuškodí. Takové správné zimní ráno to bylo. Všude ležela souvislá pokrývka nadýchaného čerstvého sněhu, chumelilo tak hezky jemně a ladovsky. Zalitovala jsem, že jsem si nevzala s sebou foťák. Ještě jsem se cestou stavila v obchodu pro chipsy a pro křupky a hurá do tepla kamarádčina obýváčku. Káva i borovička tekly proudem. Horem dolem jsme propraly naše puberťáky (dohromady máme šest dospívajících ratolestí ve věku od 12ti do 20ti let), postěžovaly si navzájem na veškeré nespravedlnosti světa, které se nám dějí a před polednem se rozloučily s povzdechem, že je nutno jít vařit oběd pro své smečky. V dobré náladě jsem pak doma ukuchtila bramboro-párko-zelo, o které se dětičky následně skoro popraly, jak bylo dobré (skoro to vypadá, že nejlepší recept na oběd je jedno promile v krvi kuchařinky). Podtrženo a sečteno - fajne dopoledne to bylo. A zítra ráno jedu na návštěvu k druhé kamarádce.