Úterý. Druhé návštěvní dopoledne. Manžel večer autíčko vzorně zaparkoval do tepla, takže vyrážím s vozem nezachumeleným a nezmrzlým. Od včerejška ještě přisněžilo, městečko se topí v záplavě sněhu, souvilsá vrstva leží na chodnících i na silnicích. Cestáři nejspíš všichni sedí v kostele a modlí se, aby roztálo. Odklizená a posolená je jedna jediná ulice. Bohužel ani hlavní tah nevypadá o moc lépe, sněhová břečka na silnici klouže a vypadá nebezpečně. Přesto si troufnu jet skoro sedmdesátkou - jaká rychlost proti třicítce, kterou jsem projížděla městečko. Na návštěvu jedeme dvě, já a kamarádka, u které jsem byla včera. Opět teče káva proudem. Počet našich pubertálních dítek, která pomlouváme, činí 10. Jejich hříchy a průšvihy by vydaly na knihu. Naštěstí má kamarádka dvouleté batole, nad kterým můžu óchat, chlapeček je moc šikovný a neuvěřitelně ukecaný. Krmí mě křupkami a nabízí velké kostky Lega na stavění. V jedenáct se zvedáme a vracíme se domů ke sporákům. Já dnes vařím k obědu čínu, kamarádka špagety. Kamarádka, u které jsme byly na návštěve, dnes vařit nemusí, což jí obě upřímně závidíme.

ranní pohled k sousedům