Zlomyslným řízením osudu se povedlo, že manžel dostal jakousi přetěžkou nemoc zrovna v době, kdy děti mají jarní prádzniny, což je jasným důkazem toho, že neštěstí nikdy nechodí samo. Při vstávání z postele jsem se zapomněla rozhlédnout kolem sebe a to byla chyba, kterou jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem šlápla na malé plastové zvířátko a málem omdlela. Ostrá bolest v chodidle mě vzápětí dokonale probrala a já nevěřícně zírala na ten chlív. Podlaha souvisle pokrytá hračkami a oblečením nedávala nejmenší šanci trochu se protáhnout pocvičit si, tak jsem prošla začuněnou kuchyní (přísahala bych, že večer jsem umyla nádobí a utřela stůl) a doufala, že si aspoň trochu zaposkakuji v obýváku při hlasitě puštěné hudbě. Cestou jsem zaslechla slabý hlásek volající o pomoc. To manžel ze své trucovny prosil o trochu čaje a tabletu coldrexu. Obsloužila jsem maroda a sedla k počítači, tančit se v obýváku nedalo ze stejných příčin, jako v pokojíku. O pár minut později se přihnala Anička a dožadovala se přístupu k PC. Kde, kde jen zůstala má ranní půlhodinka klidu s hrnkem kávy? Týden to tu s mými miláčky musím vydržet a už se moc těším, jak  v pondělí, až všichni odejdou do školy a do práce, hezky uklidím. V duchu si přestavuji tu báječnou vůni sava a čistících ubrousků na prach, ten svěží vzduch, až otevřu okna a vyvětrám (rodina žije heslem "smrádek, ale teploučko"). Napsala bych víc, ale děti se dožadují přístupu k počítači pod pohrůžkou hrubého násilí (Anič se na mě pokouší machrovat nunčakama), tak na závěr malá anketa: