Potřebovala jsem dnes cosi vyřídit s paní učitelkou a lekla jsem se, jen co jsem vstoupila do školních vrat. Chodby byly plné čertů a andělů všech velikostí, od nejmenších andílků prvňáčků až po divoce vyhlížející čertici zástupkyni ředitelky. Andělská křídla se zlatě a stříbrně blyštěla, čertům blikaly rohy, řinčely řetězy, někteří čerti měli s sebou i vidle. Když jsem vešla do třídy a hledala Aniččinu pančelku, málem jsem jí mezi rozdováděnými čerťaty přehlédla - tak dobře byla zamaskovaná. Jeden čertík ráno pobíhal i u nás doma.

Zčertovatění dcerunky neproběhlo úplně hladce - o kostýmu měla jasnou představu a tvrdohlavě trvala na režném pytli. Jenže kde já děvčica nebohá mám uprostřed města nabrat pytel? Pravda, našla jsem dva pytle, ve kterých manžel vozíval seno do lesa pro hladovou zvěř, byly však příliš moderní a tudíž umělé, na čertí kostým nevhodné. Anička to obrečela (a ovztekala). Zato černá sukýnka po Liáně se hezky točila, červené tričko kostým oživilo a bratrův řetěz (dočasně odmontovaný z jakési superhrůzné superzbraně) čertí image dotáhl k dokonalosti.Čertí dítě si neslo do školy čertí svačinku - místo obvyklého "chleba s něčím" nabalila jsem do batůžku brambory na loupačku a trochu soli. Ve škole prý čertíci měli čertí matematiku, čertí češtinu....no nevím, kolik se toho dnes naučili, když jsem tam ráno nakukovala, byly lavice shrnuté bokem a čertíci řádili uprostřed.