Šla jsem tam psychicky připravená úplně na všechno. Tedy myslela jsem si to. Vystoupala jsem po schodech do prvního patra, chtěla se zařadit do fronty, ale fronta nikde. Nebyla ani za lítacími dveřmi. Ti lidé, co tu vždycky stojí, tu dnes nestáli. Nikde žádné tlusté upocené venkovanky ani cigánky s kupou povykujících dětí. Na chodbě bylo ticho, klid, nikde ani noha. Podívala jsem se na ceduli, jestli je vůbec úřední den. Byl. Zkontrolovala jsem si datum na mobilu, jestli náhodu já nemám nějaký jiný den. Kdepak. Datum sedělo. Něco jsem musela přehlédnout. Nestala se náhodou nějaká obrovská katastrofa? Útok teroristů na úřady? Epidemie moru? Nesměle jsem zaklepala na dveře. "Dále!" Ozvalo se. Úřednice si zkontrolovala kupku lejster, co jsem přinesla, řekla, že mám všechno vyplněno správně a vpořádku a šla jsem. Šla jsem prázdými chodbami ven a nemohla se vzpamatovat. Vážně se nic nestalo? Vážně je docela obyčejný čtvrtek a Země se točí?