Byl večer. Přišla jsem z hospůdky, krapet unavená náročným dnem i posezením s kamarádkou. Stojím v kuchyni u linky a slyším - kdesi blízko něco mňouká. Nebo někdo. Možná kočka. Určitě kočka. Přece jsem toho tolik nevypila, abych viděla bílé myšky. Bílé myšky nemňoukají. Zavolala jsem Aničku, ať se jde podívat na dvorek, co to tam mňouká. Poučila mě, že je to kočka. Tak jsem to slyšela dobře. A že už byla i u nás doma. Prý že Liána uviděla v koupelně kočku a hrozně ječela. Liána. Kočka mňoukala. Taky hezky předla. Tedy až jsem ji pustila k nám do kuchyně. Liána seděla v obýváku na gauči a byla mírně hysterická. Kočka se kolem mě ometala, až jsem pochopila, že chce něco k jídlu. Byla velice hladová a nabízené zbytky baštila s opravdovou chutí. Anička si s ní dlouho hrála. Potom to kočku přestalo bavit a otevřenými dveřmi do zahrady odešla ven.

vetřelec

ňuch ňuch

budeme na tebe hodní, kočko

kočka v celé kráse