Těch pár měsíců od mého rozhodnutí vyměnit město za venkov uběhlo jako voda. Již dávno nezajímavá práce v bance se s blížícím se odchodem stávala snesitelnější. Co mě však skutečně nenaplňovalo, bylo stěhování a dávání pronájmu do původního stavu, nicméně to už k takové věci patří. Vše jsme nakonec zvládli a třicátého prvního května se za námi definitivně zaprášilo a otevřela se pro nás náruč a vrata přítelovi domoviny.

Pokud jsem doposud cítila jistou skepsi k vystěhování z bytu, netušila jsem, co nás teprve čeká při zařizování bydliště nového. Horní patro rodinného domku, které se mělo stát našim novým útulným a nejlépe doživotním domovem, potřebovalo velkou rekonstrukci. Totiž přesněji řečeno rekonstrukci podle mého vkusu. Když už jsem se měla zbavit veškerých možností a zvyků, alespoň jsem si přála "vymazlený" domov. A můj budoucí choť naštěstí se vším souhlasil. Bohudík patří spíše k těm skromným lidem, kteří se spokojí s pohodlnou postelí, dobrým kusem žvance a střechou nad hlavou. Jak ta střecha vypadá, s tím si již tolik hlavu neláme. Čekalo pracovní léto, ale především velký začátek zcela jiné životní etapy.

Všechny místnosti, tedy tři, jsme museli nejprve kompletně vyklidit. Nábytek se rozprodal či daroval, několikeré cetky z přítelova dětství, kterým ještě neměl to srdce dát sbohem, skončily v krabicích, krabice na balkóně a mohlo se začít s pracemi. Abychom měli kde hlavu složit, rozdělali jsme si vedle domu na malé předzahrádce stan, kde jsme měli strávit pár nocí. Předpokládali jsme samozřejmě, že vše půjde jako po másle. Tedy přítel předpokládal, já raději zůstávala realista, byť mé zkušenosti s rekonstrukcemi sahaly tak maximálně k vymalování pokojíčku. Bez škrabání zdí. Nicméně snažila jsem se zachovat pozitivní mysl a s co nejkladnějším přístupem se sžívala s novým domovem. A nakonec co mi chybělo? Rodiče se o nás starali, vyvářeli, nakupovali, pomáhali, jak se dalo a vždycky když jsme skončili denní přísun pracovních povinností, zasedlo se venku na dvorku, vytáhl se gril, nějaké to pivo nebo víno a všichni si jen užívali zasloužené odměny.

Psal se toho času začátek června a podle přítelova harmonogramu jsme měli bydlet maximálně do půlky července a následně už jen chystat naši srpnovou svatbu. Opravdu se mi snažil příjezd usnadňovat a má veskrze pozitivní mysl si takové optimistické vyhlídky skutečně nechala líbit. Těšila jsem se na zařizování nového domova, který si uděláme podle svého (mého), viděla krásné odpočinkové léto strávené rekonstrukcí, svatbou, výlety a následně věřila tomu, že se mi od září snese úžasná nová práce, kam budu chodit s radostí a nadšením. Ale víte, co se říká, chceš-li rozesmát pánaboha, řekni mu své plány...