A tak jsme budovali. Nový domov, nový začátek. (Jak vám zní sousloví - nový začátek? Několikrát jsem se ho snažila vyvarovat, leč stále mi jde po prsty. Začátek už přeci nemusí být nový, nespa? ) 

První úkol zněl jasně – oškrabat zdi. Paralelně s touto činností jsme plánovali výměnu oken. A už tady jsem začala objevovat sama sebe, jednu z podob mého drahého a mnoho podob upsání se nějaké firmě. Má vize vypadala takto: Vybereme společnost dle recenzí a našich finančních možností. Zavoláme jim, myšleno drahý zavolá, po roce a půl se sluchátkem v uchu nesnáším volání, zjistíme termíny, domluvíme náš termín, pošleme zálohu a v domluvený den s úsměvem na tváři vpustíme řemeslníky domů, by konali svou práci, za níž jsou námi placeni. Nenáročná vize. Naivní vize. Naprosto scestná a utopická vize. Hledání firmy nám zabralo více času, než jsme si mysleli. Průzkum byl důsledný, zapojovali jsme i přátelé, abychom zkrátka nic nepodcenili a našli nejen kvalitu, ale i vhodnou finanční nabídku. Po pár dnech internetového bloudění se nám podařilo stanovit vítěze. Nyní měl následovat rychlý druhý krok - zvednout telefon a domluvit se s firmou na možnostech. Nechci se vymlouvat, zvládla bych vyřídit telefonní hovor, ale proč mám takovou věc objednávat já, když o novém domě nevím ani zbla, co se týče stavebních věci. Jaká okna se budou měnit, o co bychom měli zájem, z čeho je dům postaven a takové ty pro mě naprosto cizojazyčné parametry. Můj přítel zde žije od narození, dům mu patří, ví o něm vše, snad tedy sám zvedne to sluchátko a vyřídí hovor, aby se věci daly do pohybu. Sliboval konec přestavby v půlce července, tak ať sebou mrská. Ovšem realita vypadala jinak. Než se milý odvážil hrdinného činu v podobě vytočení čísla dané firmy, uběhlo dlouhých pár dní a já si začala se svým každodenním přemlouváním připadat jako správná sekernice a satorie. Nicméně dobře to dopadlo a hovor se uskutečnil. Pán, s nímž jsme komunikovali, nakonec potřeboval rozměry a všeliké parametry, jež chtěl poslat do mailu. Obratem slíbil zaslat nabídku termínů. A kolotoč začal. Na odpověď firmy jsme čekali a čekali a čekali. Termíny se nehrnuly. Já, ještě poměrně v klidu, jsem tedy přesvědčovala budoucího chotě, aby jim zavolal a přihlásil se. Kdo ví, třeba mail od nás nedostali. Jenže tím nastalo další, již jednou zažité, zdržení. Než jsem tu milovanou bytost dokopala k hovoru, slunce několikrát zašlo a vyšlo. Telefon navíc zvedl jiný zaměstnanec firmy, jenž o našem dopisu samozřejmě neměl tušení a potěšil nás slovy, že kolega se momentálně nevyskytuje v práci. Nicméně jakmile se objeví, určitě nám odpoví.

Co vám mám povídat. Skutečně se snažím ovládat své reakce a na vše pohlížet pozitivně či z jiných stran, avšak při domluvách s touto firmou jsem se ve snaze změny úhlu pohledu postavila snad i na hlavu. Vždy jsem bohužel nabyla jen toho dojmu, že zde nějaká pánovitost zákazníka naprosto neexistuje. A zvláště odešlete-li zálohu.  Najednou se stáváte podřízeným a musíte se radovat i z maličkosti, kdy vám vůbec někdo zvedne telefon. A samozřejmě když donutíte milého, aby ten telefon použil.

Zhruba měsíc a půl trvalo celkové domlouvání s nejmenovanou firmou. Nabízeli nám několik termínů výměny oken, které jim však z různých důvodů nikdy nevyšly. Poté následovalo nucení mého drahého k zavolání, škemrání o nový nejbližší termín, čekání na odpověď, nepřicházející odpověď, přemlouvání k volání a svět se točil, točil, točil.... Ve mně již všechno vřelo. Stále jsem se aklimatizovala, denně čichala pach mokrých zdí, stírala pot a vymývala omítku ze zacuchaných vlasů. Občas zalézala do kouta a vyplavovala svůj bol brekem. Brekem způsobeným pocitem bezradnosti a bezmoci. Nad hlavou mi visel strašák, který v ruce držel okno, škodolibě se vysmíval a nechtěl mi ho dát, přičemž v druhé ruce svíral naše finance. A ještě víc mě rozčiloval fakt, že nikdo jiný naštvaný není. Nabádala jsem přítele, aby už trochu přitlačil, zostřil hlas, čistě pro efekt. Nic. Spíš se rozezlil na mě. Navíc s každým v mých očích promrhaným dnem se zmenšovala má nechuť k telefonickým hovorům, narůstal vztek a touha skočit po komunikačním zařízení a vyříkat si to s těmi arogantními borci sama. Leč takový elegantní způsob mi nedovolil ani drahý, ani jeho rodiče.

Čekání na výměnu oken samozřejmě nepatřilo k jediné náplni dne. Druhé potěšení mé rozvrácené psychiky tvořilo zmíněné škrabání zdí. A já se vám přiznám, že zde nepomohlo ani vyplavování endorfinů. Tak odpornou věc nechci zase pár let, desítek let, zažít. Čekalo nás pět místností plus chodby. Venku krásné parné léto a my dva, dva! zavření v dusných uměle zavlažovaných zdech, s odporně nepohodlnou filtrující rouškou na tváři a škrabkou v ruce. Trávili jsme tak několik hodin denně a spíš jsem měla pocit, že se ty zdi za našimi zády znovu nahazují. Mé sporé svalstvo, o jehož přítomnosti jsem najednou dosti pochybovala, nevytvářelo takové výsledky jako přítelovo. Snažila jsem se dokázat svou užitečnost ze všech sil, ale stále častěji jsem toužila vrátit se zpět do práce k telefonnímu sluchátku. Štěstí že nám toto fyzicky a psychicky náročné období zpříjemňoval vždy přítomný lahváč a večerní posezení u grilu.

Ale abych jen neskuhrala. Postupem času se nám podařilo doškrabat všechny potřebné zdi a stropy, nepodlehnout alkoholismu a dokonce nakonec dorazili i dělníci s novými okny, které nám rychlostí blesku vyměnili. Oba důležité kroky byly tedy splněny a my se mohli pustit do dalších stavebních úprav v podobě boření zdi, zazdívání, obkládání, malování a dalších a dalších, které opět přinesly spousty zkušeností, objevů a zážitků. Mimochodem, toho času se psala půlka července.