Buďte zdrávi, pisatelé, 

Tlapka se snažila vzkřísit podzimní letargii, tedy jsem si řekla, že se jí pokusím pomoci a sepsala další povídání. Máte-li chuť, čtěte a jinak hezký večer a víkend! 

Ani nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem si plně uvědomila, že jsem těhotná. Rozhodně však vždy ve chvílích, kdy jsem najednou něco nemohla. Čili při návštěvách hospod či pořádání domácích párty. Nemohla jsem si dát pivo, byla jsem těhotná.

Tak či tak po prvotním šoku při těhotenském testu jsem okamžitě volala své gynekoložce, jež mi oznámila, abych přišla na kontrolu dvacátého února. Tedy přesně za týden. Následně jsem radostnou zprávu oznámila své endokrinoložce, která mě poslala na krevní testy okamžitě. Po cestě jsem nevydržela čekat a zavolala svému drahému. Na mé sdělení: "Na podzim budeš táta!", opáčil: "Já jsem to tušil, bylas nějaká divná. Hele a je to moje?" Tuto vyčerpávající otázku myslel vážně vzhledem k našim oplodňovacím komplikacím. Ujistila jsem ho, že je to jeho a že na nějaké ptákoviny, myšleno obrazně i doslovně, nemám skutečně čas ani chuť. Jelikož mě považuje za frigidu, protože nemám potřebu smilnit třikrát denně sedm dní v týdnu, považoval mou odpověď za dostatečnou. Rozloučili jsme se a já si nechala vycucnout zkumavku krve.

Mnohem radostněji reagovala maminka, které jsem vše vyslepičila hned po příchodu od doktora. Nacházela jsem se zrovna v rodném městě u máti, abyste rozuměli. Ta šla málem do kolen, neb i její skepse vůči našim snahám o dítě každý den narůstaly. Objala mě a zbytek dne už nemluvila o ničem jiném. Ačkoli můj plod, budoucí člen rodiny, vypadal asi jako špendlíková hlavička, měl už nalajnovanou slušnou dráhu. Odpoledne jsme navíc navštívily s mamkou babičku, před níž též nezůstalo nic utajeno. Chvíli jsme se společně radovaly a následně už si pamatuji jen pocit nervozity, který mě někdy v přítomnosti těchto dvou žen obléhá, poněvadž svou pozitivitou rovnou televizním zprávám na Nově dokážou znervóznit i kafe. Zkrátka matka a dcera, co vám mám povídat.

Večer toho dne jsem měla ještě představení v našem ochotnickém divadle, ale poté jsem konečně nasedla do auta a vydala se za mužem, strůjcem našeho budoucího štěstí. Patrně se mu vše rozleželo, jelikož mě uvítal vřelým objetím. Hned poté jsme se vydali za jeho rodiči do přízemí, abychom i je zpravili o novém požehnání. Nejprve udiveně koukali, načež se začali srdečně smát. A proč? Týden před námi jim radostnou zprávu o čekání potomka sdělil jejich prvorozený syn, mého drahého bratr a tedy můj švagr. Vyberte si. Na podzim se tedy měli dočkat rovnou dvou vnoučat. Jak se říká když už tak už!

Toho večera jsem ulehala plna dojmů a velice unavená. Přehrávala jsem si v hlavě objev toho dne a děkovala vesmíru, že se nám podařilo počít přirozeně. Však to dalo zabrat i tak! V hlavě se mi odehrávalo, co mě asi nyní čeká, co se musí zařídit, jak na sebe musím být více opatrná a mnoho dalšího. A najednou jsem pocítila svou první nevolnost...