Generační bydlení jsem nastoupila 31. května 2017 a má maminka jistě do poslední chvíle doufala, že si tento životní velekrok rozmyslím. Patřila, na základě svých zkušeností, k nejhlasitějším odpůrcům bydlení s rodiči, v tomto případě s rodiči mého muže. I já jsem se dlouho rozhodovala, avšak spíše než bydlení s tchánovci mě brzdila představa bydlení v zemi nikoho, kam jsme se měli přestěhovat. Vesnice bez civilizace. Dvě ulice kolmé na sebe, jedna hospoda otevřená až k večeru, kde se scházejí tři až pět místních štamgastů, mezi něž počítejme i samotného pana vrchního, a nakonec autobusová zastávka. Vyhlídky jako prase. V roce 2011 mi jedna milá žena vysvětlila, že v životě se mi samozřejmě děje jen to, co se má dít, a to, co si v první řadě přivolám. Takže kdykoli budu chtít něco změnit k lepšímu, mám vyslat přání a pozitivní vibraci. Od té doby jsem s většími či menšími úspěchy trénovala přitahování věcí a nějak jsem se smířila s tím, že i ono nové bydliště má na mé životní cestě smysl, který musím zažít a pochopit. Rozhodnuta vibrovat třeba celé dny, abych přitáhla to nejlepší z nového živobytí, jsem sbalila svých pět švestek a odstěhovala se do manželova domu, do manželovy části domu, do našeho domova na zbytek života. 

Rozhodla jsem se hned v úvodu, že nikdy neuslyším od mé drahé máti děsivou větu: Já jsem ti to říkala! Vše jsem si malovala na růžovo a sama sebe uklidňovala, že to celé dělám správně. Rodiče manžela mi byli tuze sympatičtí. Vařili, v nutných chvílích hlídali našeho psa Kevina, pomáhali nám s rekonstrukcí naší vrchní části baráku, která sice nedisponuje velkými prostory, ale útěchou mi byl fakt, že jsem si ji mohla zařídit čistě podle sebe. Čekala mě králíkárna, ale hezky zabydlená. Taky mi ještě v době pouhých návštěv velice imponovaly večery s rodiči, kdy jsme zasedli k vínu, prodiskutovali se do tří promile a ráno nás s chotěm kromě bolehlavu čekala u rodičů v kuchyni na stole obrovská mísa poctivého vývaru s nudlemi, po jehož zdolání nás pan otec odvelel zpátky do postelí, abychom se prý pořádně dospali. Bože, kdo by si na takový ráj mohl stěžovat? S gustem jsem mamince servírovala své příjemné zážitky z generačního bydlení na samotě a těšilo mě, že i ona přijala mé nové rodiče velice kladně. 

 Prvním měsíce sžívání s novým místem jsem byla daleka přemýšlení o výsledků své volby. Čekala nás několikaměsíční rekonstrukce, které jsme se spořivě chopili převážně sami se sousedy (protože na vesnici máte každého pomocníka hned za plotem). Při děsivém škrábání zdí jsem se snažila utěšovat slovy JE TO NAŠE, JE TO NAŠE, ale spíš se mi prvně zastesklo po práci, kterou jsem opustila a kterou jsem nesnášela. (Na pomyslném seznamu možné práce, jejíž hledání mě teprve čekalo, jsem si ihned škrtla trvdou práci rukama. Holka z města s vejškou, že jo.) Nicméně po pár týdnech každodenního zdolávání omítky a objíždění stavebnin jsme se hrdě oddali týdennímu odpočinku v Tatrách, načež práce pokračovaly. Ve volných chvílích jsme se s drahým stihli vzít, přijmout svatební dary, které jsme ihned předali bance a obchodním korporacím, a užít si skromnou svatební cestu v Chorvatsku. Na konci léta už nás čekalo jen malé dolaďování interiéru, zabydlování, vymazlování, na něž jsem se nejvíc těšila. Zcela si vybavuji, s jakou láskou jsem leštila nově položené lino, které již nepatřilo pronajímateli, ale mně, tedy nám. A každý večer jsem děkovala těm neviditelným trpaslíkům, jaké jsem vyvdala rodiče, kteří nám po celou dobu pomáhali všemi možnými způsoby, a byť jsme s nimi trávili prakticky každý den a každý večer, používali jejich obytné i koupelnové prostory, nepocítila jsem za celou dobu sebemenší náznak ponorky či stihomamu. A co se týče zmíněné vesnické samoty, těžko byste si ve městě mohli zapráskaní od omítky, bahna, vápna, potu a krve vyběhnout před barák na dvorek, otevřít pivo nebo dvě a ugrilovat buřta. Takže, drahá maminko, jedna nula pro mě! Jenže každej den je jinej, jak s oblibou praví paní máma...