Jsem kolík zabodnutý v zemi,

co o něj lidé zakopnou,

kdykoli kráčí oslepeni

vůkol černočernou tmou.

Němými ústy křičím nahlas,

hej, pozor dejte, jsem tu já!

Však pod botou, co má vždy nakvap,

má snaha o zvuk zaniká.

Děsí mě způsob, jak se tváří,

pohrdání, se kterým jdou.

A děsivější v jejich tvářích

je výhra, když mě přidupnou.

Kéž byste, milí kolemjdoucí,

pečlivě protřeli svůj zrak.

Vězte, že soudy bez důkazů

hrdinstvím nejsou, naopak!