Po ,,veselém" inzerátu vkládám tu část tvorby, jíž odpovídá název rubriky. Je to naštěstí z časů minulých, neaktuální a paradoxně nadčasové.

 

Jsem sama v moři výčitek,

jen s námahou v něm chytám dech.

Spíš nechytám a topím se,

klesám níž a bojím se.

 

Chci zpět ke světlu naděje,

 já vím, že tam někde je,

leč nestoupám a stále jdu

hluboko k propastnému dnu.

 

Co táhne mě tam, dobře vím,

proč se však tomu nebráním?

V lavině studu vzduch již mi schází,

chtěla bych pomoc...ta nepřichází.

 

Nemůže také, vždyť pomoc jsem já,

jediná, jež kód své záchrany zná.

Musím se zachránit, musím a chci!

Jinak už neštěknout po mně ni psi.