"Řekni tři podstatná jména a žádné nesmí být jméno osoby."

"Kráska, šikulka, aaa... dobrosrdečnice."

"A teď ti ukážu kouzlo, chceš?"

"Jo."

"Čárymáryfuk a jsou z nich tři jména osob. Tak teda poslouchej," usmála se a vyprávěcím hlasem začala:

"Bylo jednou jedno království a v tom království žily tři... hm..." na chvilku se odmlčela a pak spíše pro sebe si řekla: "tři... ne, víly ne, to bych ještě mohla říct něco nevhodného."

Tak tři princezny a ty se jmenovaly Ošklivka, Alenka a Protiva. A protože Alenka byla hrozně nešikovná, tak jí všichni říkali Nemehlo. A ty tři princezny byly přesně takové, jak se jim říkalo: jedna byla ošklivá, druhá protivná a třetí nemehlo.

Jejich královští rodiče se tím moc trápili a říkali si: "Jak jen má některá z nich přebrat po nás žezlo a korunu? Vždyť ony se vůbec nevdají a lidi je nebudou mít rádi! Ošklivá se jim nebude líbit, protivnou nebudou chtít poslouchat a nemehlo, to je vůbec neštěstí, to by přece vládnout nemohlo."

A tak dali vyhlásit, že kdo princeznám pomůže, ten získá odměnu. Když to bude princ, tak ruce všech tří princezen (bylo to totiž v zemi sulejmánské, kde muži mohou mít až sedm manželek), a když to bude žena a princezny chtít nebude, tak tři půlky království (v té zemi totiž neuměli počítat a král pro ty účely nechal království katastrálně rozdělit hned na šest půlek).

Ze všech koutů se sjely vědmy a čarodějky a léčitelky, ale žádní princové - jak se těšily ty tři sestry - protože se báli, že by se jim to mohlo omylem povést, a co pak s takovýma holkama, žejo. No takže se sjely ty vědmy a přemýšlely a vymýšlely a čarodějky čarovaly a léčitelky vařily lektvary. A chudinky ty holky to musely pít a bylo jim z toho všeho špatně, ale stejně jim to ani trochu nepomohlo.

Až jednoho dne, projížděl královským městem neznámý mladík. Byl krásný, štíhlý, měl velké oči.

Jak velké?

No byly velké hodně, a protože nosil slušivé brýle, tak vypadaly ještě větší.

 

A Heřiško, proč měl tak velké oči?

Aby tě lépe viděl.

 

Aha.

No a byl to moudrý mladík, a měl dobré srdce, tak si řekl, že zkusí těm nešťastným princeznám pomoci, co kdyby z toho něco káplo, žejo. V nejhorším holky prodá někde na trhu.

Neříkalas, že měl dobré srdce?

Ne, vlastně promiň, to je z jiné pohádky.

No proto!

Protože v téhle pohádce se trhy nekonaly, musel by je prodat jen tak podomním obchodem. Tedy, kdyby neměl to dobré srdce, což on měl.

Takže, zkrátka ten mladík se vydal za panem králem a prý: "Pane králi, ukažte mně ty holky, já vám s nima pomůžu."

A pan král, protože to taky byl moudrý král a taky měl dobré srdce, tak si povídá: "No sláva, konečně chlap, tak i kdyby se mu to nepovedlo, tak já mu dám cenu útěchy, a to všechny tři dcery za manželky! "

Jak vidíš, byl to velmi moudrý král!

I pravil nahlas: "Synu," (protože byl předvídavý a věděl, jak to dopadne), pravil: "Synu, tady komoří tě odvede do části paláce, kde přebývají moje dcery a smíš tam sedm dní a sedm nocí přebývat a za tu dobu se pokusit nějak tu patálii vyřešit." (Tady se ukazuje i jeho dobré srdce, neboť dal mladíkovi šanci, aby se do těch dívek zamiloval a vzal si je dobrovolně!)

A tak ten mladík přebýval sedm dní a sedm nocí v dívčí části paláce a dcery si ho velmi oblíbily a čekaly, co s nimi udělá. Ale mladík se k tomu neměl! Žádné léčení, žádné zaříkávání, ba ani žádné odporné lektvary! A jak se blížil sedmý den a sedmá noc tak holky už byly celé nervózní, protože se bály, že jim nepomůže a bude muset odejít ze zámku a jim se bude stýskat.

A tak, když nastal sedmý, poslední večer, slunce zapadlo a na temném nebi vyšla první hvězda, holky se sešly potají na holčičím záchodě na válečnou poradu (to tak holky dělávají odnepaměti a na všech světadílech). Po poradě se rozutekly na minutku do svých komnat a hodinu po nich nebylo ani vidu ani slechu, a když se sešly na chodbě, byla jedna krásnější než druhá a obě dvě výrazně hezčí než ta třetí, chudinka. Ale ta si vzala přes obličej neprůhledný závoj, takže to nebylo na první pohled poznat.

A už běžely za mladíkem do jeho komnaty, zaťukaly na dveře a ani nečekaly na pozvání (to princezny nemusí) a vtrhly dovnitř. Naštěstí to byla veliká komnata, takže chudák mladík stihl rychle skočit pod peřinu, protože se právě převlékal a byl v tom pokoji dočista skoro nahý. Měl na sobě jenom ponožky a bederní roušku. No ony ty holky taky nebyly moc oblečené, protože si vzaly samé průhledné závojíčky a vějířky a třpytivé kamínky, jak už to ty holky sulejmánské umějí, a hned si posedaly kolem něj na tu velikou postel. A to bylo samé "Honzíku sem," a "Honzíku tam." Já jsem ti neřekla, že se ten mladík jmenoval Honzík?

Nene.

On byl totiž ze vzdáleného království jménem Evropa a tam zkrátka taková divná jména mívají.

Aha.

No, holky Honzíka obšťastňovaly vším, co jen je napadlo. Jedna mu přinesla ovoce, druhá to nejlepší víno, třetí zahrála na loutnu, čtvrtá... tedy zase ta první, k tomu zazpívala a druhá zatančila. Pak mu masírovaly záda i nohy, mazaly ho vonnými oleji a špitaly mu do ouška, dokud hvězdy nešly spát a ranní slunce je nevystřídalo na obloze. Pak už byly chuděry tak unavené, že se dopajdaly do svých komnat, padly na postýlky a usnuly jako špalečky.

A nastalo poledne. Král svolal své dcery i Honzíka. Pak ještě jednou svolal své dcery. A nakonec je nechal vzbudit, tak byly chudinky po té noci znavené. A když se tam všichni sešli tak král pravil: "Tak, vážený mladíku, jakpak jsi pochodil? Měl jsi sedm dní a sedm nocí," (a při posledním slově na něj zamrkal) "jestlipak si našel řešení toho našeho zatroleného problému? "

A Honzík se jen usmál a pravil: "Pane králi, paní královno, milé dcerunky " (holky se zachichotaly) "abych vám pravdu řekl, těch sedm dní i sedm nocí " (a zamrkal na krále zpátky) "jsem tady ve vašem paláci nedělal vůbec nic."

Všichni zalapali po dechu a vyděšeně se podívali na krále, který v tu chvíli měl co dělat, aby se nerozčílil, ale protože věděl, že musí holky dostat z domu stůj co stůj, tak zůstal klidný a mile se usmíval.

Ale Honzík naštěstí pokračoval: "Nedělal jsem sice vůbec nic čarodějného, ani léčitelského, ale zato jsem ty vaše holky dobře poznal a... " (tady udělal Honzík dramatickou pauzu) "a našel jsem řešení! "

Všichni zalapali po dechu podruhé a podívali se překvapeně na Honzíka. Ten se usmál a pokračoval. Přivolal si k sobě nejstarší dceru, to byla ta protivná, a povídá: "Podívejte se na svou dceru: jmenuje se Protiva, a všichni o ní vědí, že je protivná," chudinka holka sklopila hlavu a bylo jí trapně, ale moudrý Honzík pokračoval: "ale nikdo si nevšiml toho, jak je ve skutečnosti pěkná! Tak ji můžeme překřtít na Krásku! "

Všichni zůstali jako zkoprnělí, jen král, který byl v královské rodině nejchytřejší, se začal usmívat, protože pochopil, kam Honzík míří.

"Nu, a vaše druhá dcera, Ošklivka," a Ošklivka se div nerozplakala, když slyšela své nenáviděné jméno z úst toho pohledného mladíka, "je ve skutečnosti neuvěřitelně šikovná, jen se podívejte na ty krásné výšivky, které vytváří! "

A Honzík zvolal: "Říkejte jí tedy Šikulka!"

To už se rozjasnily obličeje i několika dalších lidí (ti pomalejší ještě stále zůstávali zkoprnělí).

A do třetice Honzík ukázal na nejmladší: "No, a tady Alenka se jmenuje Alenka, tak jí přestaňte říkat Nemehlo a je to vyřešené, " usmál se. "Když budete chtít provdat Krásku, Šikulku a Alenku, které jsou navíc královskými dcerami, tak tu máte stovky princů, jen co dáte oznámení do novin! "

Teď už to došlo všem okolo a začali tleskat a provolávat "Sláva!" a "Hurá!" a "Ať žije Onsík!" (protože oni v té sulejmánské řeči mají trochu jinou výslovnost) a všichni se radovali, jak to ten Onsík dobře vymyslel.

Jen chudinka Nemehlo, totiž Alenka, se vůbec neradovala a naopak byla stále smutnější. A Onsík (a tady zase vidíte to dobré srdce) si toho všimnul a povídá: "Copak Alenko, tobě se to nelíbí? Ty nechceš být Alenkou, a chceš zůstat Nemehlem? "

"Ale kdepak, Honzíku, řekla Alenka-Nemehlo," (protože jak s nimi Honzík strávil těch sedm dní, tak v těch sedmi nocích holky ze spaní tolikrát vykřikovaly jeho jméno, až se ho naučily i správně vyslovovat) "ale když ty jsi u ostatních holek našel na každé něco krásného, jen já jsem akorát Alenka," fňukla Alenka.

Honzík se usmál a povídá: "Alenko, pro tebe mám speciální jméno, ty jsi totiž ze všech sester nejmilejší a proto si odteď můžeš říkat Dobrosrdečnice! "

A Alenka-Nemehlo-Dobrosrdečnice výskala radostí a tleskala rukama a všechny tři holky se těšily, že se stanou Honzíkovou manželkou, a popoháněly tatínka, aby už Honzíkovi sdělil jeho odměnu. A pan král tedy řekl: "Onsíku, totiž Honzíku - ty lidi tady mě taky už matou - tak my ti tady všichni moc děkujeme a jako naši královskou odměnu přijmi všechny ruce tady mých dcer Krásky, Šikulky a Dobrosrdečnice. Svatba bude hned zítra."

A dcerušky trnuly strachem a držely si všechny palce, aby se to nějak nepokazilo. Když tu Honzík řekl: "Pane králi, já vám moc děkuji za takovou velkorysou nabídku, ale když mně se tady u vás moc líbí támhleta mladá kuchařinka, neboť umí uvařit ten nejlepší hummus na světě! " (Hummus totiž v téhle sulejmánské zemi je takové jídlo, co je jedí skoro každý den a není to žádný humus, proto taky se to píše se dvěma -m- uprostřed.)

Princezny, když to slyšely, z očí jim vytryskly slzy a hořce zaplakaly. A tu se znovu projevilo Honzíkovo dobré srdce! Zamyslil se a řekl: "Nu dobrá, pane králi, co kdybych dostal za manželky všechny čtyři? Aspoň se holky u plotny i jinde dobře prostřídají a nebude je večer bolet hlava."

A princezny radostí zatleskaly. A kuchařinka taky zatleskala. A pan král zatleskal. A všichni lidé zatleskali a radovali se a jásali a král honem vystrojil velikou svatbu, aby si to Honzík přeci jen nerozmyslel. A ta svatba trvala sedm dní a sedm nocí a Honzík se svými čtyřmi novomanželkami ve dne hodoval a v noci... no, to už je zase jiná pohádka.

Dobrou noc!