Byla bez bot a zahalená jen pláštěm, Abe ji tedy nesl v náručí až ke dveřím cechu Strážců. Nemotorně otevřel dveře, prošel do svého bytu a jemně položil Heratrix na postel. Ta si okamžitě instinktivně přitáhla peřinu až ke krku. Byla bledá a ještě stále se třásla.

Abe rozsvítil svícny a sáhl pro obvazy a umyvadlo s čistou vodou. Citlivě jí omýval šrámy a škrábance, obvázal je a pohlédl na ni.

"Lepší?" zeptal se s povzbudivým úsměvem.

Vděčně kývla. "Jen... všechny moje věci zůstaly v lese..."

Spolkl povzdechnutí a odhodlaně se zeptal: "Dokážeš mi popsat, kde jsou?"

"Není to daleko, ale... je to tam, jak má brloh medvěd grizzly. Buď opatrný," zaprosila. "Byl to orel, vyváděl jak vzteklý, možná tam taky ještě je," dodala a pohlédla na své ovázané paže.

"Neboj, dám pozor," sklonil se k ní. Vztáhla ruku a pohladila ho po tváři. Cítil, jak z něj padají měsíce samoty jako těžké kamení. Přitiskl si její dlaň na tvář a zavřel oči. Po chvíli se odhodlal, sklonil se k ní a políbil ji do vlasů.

Do očí jí vstoupily slzy. Sotva slyšitelně zašeptala: "Chyběl jsi mi... moc..."

Otočila hlavu a zabořila ji do polštáře.

"I ty mně," povzdychl si. "Už jsem myslel, že jsi našla svůj osud s Bělovousým."

Otočil se na podpatku a spěšně vyšel ven z místnosti.

 

Her osaměla. Ležela s očima otevřenýma a jen vnímala pocit prázdnoty a klidu. Po dlouhé době se nadzvedla na loktech a rozhlédla se po místnosti. Chvíli se oddávala vzpomínkám. Nezměnilo se tu vůbec nic, pomyslela si. I moje truhla je na stejném místě.

Vstala a s bolestivým syknutím došla k truhlici. Právě se chystala ji otevřít, když se ozvalo drásavé zaškrábání na okenní tabuli. Úlekem málem nadskočila. Došla k oknu a snažila se prohlédnout tmou, aby spatřila nezvaného návštěvníka, ale zevnitř nasvícené okno jí vracelo jen bledý obraz sebe samé.

Vtom se za ní tiše otevřely dveře.

"Baf!" udělal na ni Abegoth a rozesmál se.

Vykřikla leknutím a rychle si přitáhla plášť k tělu.

"Ty- tys mě polekal," ulevila si Her. "Venku něco škrábalo na okno, bála jsem se, že to je medvěd, nebo... duch!"

"Tady jsi v bezpečí," objal ji. S úlevou se k němu přitiskla.

"Jediná mátoha, co tu strašila, jsi byla ty," mrknul na ni spiklenecky.

"Nojo," uznala.

"Rád vidím, že už je ti líp," usmál se.

Her vstoupily do očí slzy. Nadechla se, ale chvíli trvalo, než jí stažené hrdlo dovolilo promluvit.

"Abe... promiň... promiň mi všechno, prosím tě," položila mu hlavu na rameno.

"Nic se neděje, ani nestalo. Nemám, co bych ti odpouštěl."

"Já jsem... já..." hledala vhodná slova.

Abe na ni hleděl pokojně a nechával jí čas, ať už chtěla říct cokoli.

"Abe, vezmeš si mě?"

Slova z ní vystřelila rychleji, než si stačila uvědomit jejich obsah. Zajíkla se, ale statečně k Abemu zvedla zrak.

"To jako... eh," zalapal po dechu Abe.

"Ano!" vzpamatoval se vzápětí a vykřikl, jako by se bál, aby svou otázku nevzala zpět. "Samozřejmě!"

 Hleděl na ni s nepokrytým výrazem ohromení.

Plnou silou ho stiskla v objetí.

"Abe... můj... můj Abe," zašeptala mu do ucha.

"Ano, jedině tvůj," přikývl šťastně.

"Potřebovala jsem tolik času, aby mi to všechno došlo. Tolikrát jsem tě zklamala..."

"Ani jednou," opáčil. "A kdyby, naplácal bych ti!"

Uchechtnul se. Krátce se na něj usmála a zase se přitulila.

Stáli spolu v objetí, on v cestovním oblečení, ověšený svými i jejími zavazadly, ona bosá, jen zahalená pláštěm, a nevnímali svět.

První se zavrtěl Abe.

"Víš, bubáčku můj, jsi raněná a... no..."

"Já vím, vypadám příšerně," povzdechla si Her.

"To vůbec. Kdybych byl bardem, pěl bych jen ódy na krásu bubáčka, a občas," mrknul, "baladu o bubáčkovi a zlém orlu, ale chtěl jsem říct, že jsi... no, nemáš nic na sobě a bude ti zima."

Zčervenala, přitáhla si plášť ještě těsněji a nakonec se usmála.

"Takže, moje nastávající,"  - vychutnal si ta slova -, "šup do postele!"

Zvedla k němu oči a v náhlém návalu poznání se jí rozšířily zorničky. "Abe," řekla nevěřícně, "já jsem..."

Odkašlala si. "Já jsem tě požádala o ruku!"

Došla k posteli a toporně se posadila. Abe se usadil vedle ní. Chvíli zírala do prázdna. Chytila za hlavu a pak se poněkud hystericky rozesmála.

On se pousmál s ní: "Ale jen ruku ti nedám. Budeš si mě muset vzít celého."

Podívala se na něj. "Tak jo," řekla prostě.

Objal ji kolem ramen a něžně ji políbil.

"Moc tě miluju, Her," řekl vroucně. "Čekal jsem na tenhle den snad celou věčnost."

"Asi jsem musela pochopit, kam patřím."

"Možná to bude divná otázka," řekl Abe zamyšleně. "Ale proč ten zlom? Když jsem tě požádal o ruku, vždycky jsi odmítla."

"Já nevím. Asi jsem o tebe nejdřív musela přijít, abych pochopila, jak moc tě potřebuju... A taky," sklopila oči a po tváři jí stekla velká slza. "Taky jsem musela pochopit, že i když mám..."

Těžce vzdychla, než se odvážila pokračovat přiškrceným hlasem.

"I když mám An hrozně moc ráda... tak..."

Sklopila hlavu a zakryla si oči dlaněmi.

"Je mi tak strašně líto, že tím An ublížím. Nezaslouží si to! Nevydržím ten pocit! Kdybych to dokázala nějak..."

Rozplakala se.

Konejšivě ji pohladil po vlasech. Polkl a s hlubokým nádechem řekl tiše: "Víš, Her, já pochopím, když... když své rozhodnutí změníš, kvůli An..."

"Ne, Abe," pomalu zavrtěla hlavou. "Já... Mám An nadevšechno ráda - ano, mám. Miluju ji, jako bychom patřily k sobě odjakživa. Ale já asi... nemohu žít se ženou. Chci žít s mužem. Chci žít s tebou, Abe."

Odmlčela se a on ji tiše pozoroval.

"S An to je... bylo to krásné." Sklopila oči a pevně stiskla víčka. "Ale já cítím, že tam nepatřím. Patřím sem. Rozumíš mi?"

Pohlédla na něj. Rychle si otřel oči.

"Asi mi něco spadlo do oka," zamumlal. Když k ní po chvíli zvedl pohled, šťastně se usmíval.

"Co tvoje rány," neohrabaně změnil téma.

"Děkuju, už je skoro necítím, tvoje ruce jsou snad kouzelné," usmála se.

Zatvářil se zadumaně. "Ahá!" vykřikl dramaticky. "Už chápu, proč jsi mě žádala o ruku!"

Heratrix do něj žďuchla: "Teď jsi mě odhalil."

"Obchodníka nepřelstíš," ušklíbl se spokojeně.

Objal ji a pohlédl jí hluboce do očí.

"Miluju tě, bubáčku. Nejvíc na celé Andarii. I daleko za ní!"

Něžně ji políbil na rty.

"Tak! A spát. Zítra nás čeká velký den – musíme naplánovat svatbu!"

"Už zítra?" vydechla překvapeně.

"No plánovat můžeme, ne?"

"Svatba!" skoro vykřikla nadšeně.

"Koláčky! Pivo!" rozzářil se Abegoth.

"Šaty! Závoj!" zasnila se Her.

Chvíli setrvali ve šťastném opojení.

"Odložil bych si ty věci," podotkl po chvíli pragmaticky Abe obložený zavazadly. "Tvoje ti dám to truhly a půjdem spát."

"Děkuju," přikývla. "A kdyby tam bylo něco jako noční košilka, tak bys mi ji mohl podat."

"A kdyby ne?" otázal se s nevinným úsměvem.

"Tak bych musela zůstat takhle," odpověděla prostě.

 

"Myslím, že tu žádná není," řekl rozhodně a sfoukl svíce.