Jazykové chování ovládá tzv. princip kooperace (spolupráce), poněkud volně formulovaný jako zásada, že lidé jsou při rozhovoru primárně vůči sobě vstřícní a nápomocní.
Britsko-americký filosof Paul Grice (1913-1988) je autorem čtyř konverzačních maxim (obecně uznávaných většinou nepsaných pravidel komunikační úspěšnosti), které se uplatňují v rámci principu spolupráce v procesu interpersonálního dorozumění. (Maxima je "mravní zásada, životní pravidlo".)
 

•  Maxima kvantity zahrnuje požadavek přiměřeného množství potřebné informace: "Neříkej toho ani zbytečně mnoho, ani příliš málo!". Líčíme-li jako svědci průběh závažné autonehody, není v dané chvíli potřeba dlouze vykládat, proč jsme zrovna v tu chvíli šli kolem. Z maxima kvantity vyplývá důležitá zásada mediálního zpravodajství: "Více pozornosti, a tím také více místa a času, se uděluje jevům aktuálním, tématům celostátního významu, kulturně a geograficky bližším, významným a všeobecně známým osobnostem (celebritám)."
• Maxima kvality se vztahuje k pravdivosti sdělovaných tvrzení: Říkej pravdu, tj. neklam ani nemluv o věcech nepodložených.
• Maxima relevance: Mluv k věci, tj. ne zbytečně kolem.  Vyjadřuje myšlenku, že při jazykové komunikaci nejde o prosté přenesení toho, co autor míní, do mozku příjemce, ale o to, že komunikační činnost mění míru informovanosti příjemce, aktivuje nebo ruší jeho pozornost a znalosti i hodnoty uložené v paměti, podněcuje jeho schopnost uvažovat a tím u něho vyvolává řadu kognitivních účinků. Informace obsažené v textu jsou tím relevantnější, čím je autorovo komunikační úsilí nižší a kognitivní účinky u příjemce vyšší.
  
• Maxima způsobu: Mluv jasně a správně, tj. jednoznačně a spořádaně, vyhni se víceznačným formulacím. Narušení této maximy se považuje za nevhodné, nezdvořilé, ale je i signálem ironie, anekdotického podání, snahy o výlučnost apod.

Maximy principu kooperace se někdy začleňují pod jednotný a obecný princip relevantnosti. Lze ho vyjádřit takto: sám fakt sdělování, komunikace už v sobě nese záruku toho, že komunikace je relevantní (a že vyplývá ze záměru mluvčího promluvit a něco sdělit); vždy se odehrává v nějakém kontextu, a proto mluvčí volí i tomu odpovídající relevantní formu.

Použitá literatura:
Kraus, Jiří: Jazyk v proměnách komunikačních médií. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, Praha 2008. s. 72-76.
Čermák, František: Jazyk a jazykověda. Přehled a slovníky. 2., doplněné vydání, Karolinum, Praha 2011, s. 99.

Pavel Jartym