Jsem si vědoma toho, že snáře nejsou nejoblíbenějšími články mého blogu. A vůbec se nedivím těm, co to nečtou. Mě by to asi taky moc nebavilo. Ale tohle je už 4. snář! A když si zpětně pročítám ty šílenosti, co se mi v noci zdály, docela se u toho bavím. Takže tohle nebude zřejmě pro všechny, ale doufám, že se někteří z vás pobaví. Třeba nad mým těhotenstvím, nad tím, jak jsem špatná tanečnice nebo nad tím, jak jsem zase nechala někoho zemřít (no, to je spíš k pláči). Mezi jednotlivými sny jsou obrovské časové rozestupy. Je to proto, že si několik měsíců své sny nedokážu zapamatovat, jsou to takové neuchopitelné útržky bez příběhu. Ty sny s příběhem si všechny zapisuji. Máte možnost si je dole opět přečíst. 

VŠECHNY PŘEDEŠLÉ SNÁŘE

 

 

29. - 30. prosince PODIVNÉ TĚHOTENSTVĺ

 

Měla jsem těhotenské břicho. Malé, ale bylo těhotenské. Uvnitř spal malý človíček. Hladila jsem se po břiše a byla jsem krásně těhotná. Nebylo podstatné, jak jsem k miminku přišla ani s kým, prostě jsem měla malé bříško. Cítila jsem se neskutečně šťastná. Začala jsem řešit, co bude se školou. Není přeci možné, abych takhle na začátku vysoké školy otěhotněla! Budu si muset požádat o posunutí studia, bude z toho spousta komplikací. Řešila jsem, co si o mně budou myslet lidi, takhle mladá a těhotná a ani nedostudovala?! Hodila jsem to za hlavu. Nadešel čas porodu. Běhala jsem splašeně po domě a přemýšlela, ve které místnosti by se mi nejlépe rodilo. V ložnici? V koupelně? Reálně jsem uvažovala, jak si sednout nebo lehnout, aby porod byl co nejsnažší. Nakonec jsem se ale ocitla v nemocnici. Už jsem cítila, že se porod blíží, nic mě nebolelo, nic se nedělo, jenom jsem pořád vykřikovala: "Budu rodit! Něco někdo dělejte! Starejte se o mě sakra!" Nikdo mi nechtěl pomoci. Odmítli mi poskytnout i vanu, ve které jsem dítě chtěla porodit, že prý se to nehodí. STŘIH. Vracím se domů ze školy, na koberci si o samotě hraje asi pětileté dítě. Můj syn. Není mu vidět do obličeje, nevím, jak vypadá, ale tiše si hraje. Nikdo neví o tom, že mám syna, nikomu ve škole jsem to neřekla. Spokojeně hladím jeho hlavičku. 

Probudila jsem se docela v šoku, sen byl tak reálný, až jsem si v první vteřině po probuzení myslela, že jsem pořád těhotná. Na druhou stranu, tohle byl po dlouhé době sen, ve které mě nikdo nepronásledoval ani nezabíjel. Takže asi dobrý...

 

 

13. - 14. dubna NEUSTÁLÉ TOPENĺ

 

I když si to moc přeju, on neustále okrádá moje sny. Mám ho v noci plnou hlavu, už mě to unavuje.

Celý sen byl o plavání v bazénu. Plavala jsem v takovém tom klasickém plaveckém bazénu dlouhém 25 metrů. Plavala jsem si v klidu, střídala jsem plavecké styly, užívala si tu volnost. Narazila jsem na něj. Byl u dna bazénu, dlouhé ruce mu vlály ve vodě, modrý obličej. Vytáhla jsem ho za vlasy na vzduch a on se zhluboka nadechl, začal prskat vodu. Jakmile jsem se ujistila, že je v pohodě, nechala jsem ho být a plavala si dál. Za chvíli tam byl zase. Jeho tělo se vznášelo ve vodě jako ve stavu bez tíže. Měl vytřeštěné oči, vypadal jako utopenec, kterého někdo přivázal ke dnu. Zase jsem ho vytáhla nad hladinu, lapal po dechu, svíjel se mi kolem těla a strhával mě pod hladinu. Snažil se zachránit tím, že mě topil. Chtěl udržet svou hlavu nad vodou za každou cenu. Šlapal mi po ramenou, po obličeji, po hlavě a já se zuřivě snažila držet života a nenechat se utopit. Ale pořád jsem ho držela za ruce a za hlavu, aby nešel ke dnu. Sama jsem šla hloub a hloub a pomalu mi docházel vzduch. 

 

 

16. - 17. června JÁ O TÉ MRTVOLE VĺM

 

Jakýmsi prapodivným způsobem jsme se s mamkou ocitly v nemocnici. Společně jsme ležely na jednom pokoji. Nevím, která z nás byl nemocná, prostě jsme tam byly. Najednou se spustil poplach. Celá nemocnice musela být uzavřena (asi něco jako karanténa) a všichni, co mohli chodit, měli za úkol sehnat co nejvíce prázdných pojízdných lůžek. Vyběhla jsem se zděšením z nemocničního pokoje a zahlédla jsem u zdi ležet na lůžku mladého nehybného kluka. Ležel jako prkno, přikrytý přikrývkou, to jediné, s čím mohl hýbat, byly obrovské oči. Někdo na nás z dálky zakřičel, ať ho přemístíme a jeho lůžko ihned svezeme prázdné do dolního patra nemocnice. Tak jsme toho kluka popadly za matraci, co byla pod ním, a strčili ho k nám do pokoje. Třeštil oči, nebyl schopen ani mluvit. Přikryla jsem ho dekou. Už jsem chtěla odejít z místnosti, ale nakonec jsem se vrátila a dekou mu přikryla i celou hlavu. Věděla jsem, že v té místnosti zemře. Uběhl asi měsíc. S mamkou jsme byly stále zavřené v nemocnici, zřídila se tam škola, do které jsem musela chodit. Ale do toho pokoje jsme se ani jedna neodvážily jít. Věděly jsme, že tam leží mrtvý kluk, který se nemůžu pohnout a na kterého se zapomnělo. Kolem toho pokoje jsem procházela s bušícím srdcem, neodvážila jsem se vzít za kliku a nahlédnout dovnitř. Vlastně jsem ho odsoudila k smrti.

 

 

17. - 18. června HLAVNĺ TANEČNICE?

 

Byla jsem tanečnicí na jakési taneční škole a právě probíhal konkurz na role do nového tanečního vystoupení. Všechny dívky se měly svléknout a postavit se před porotu, která nás měla ohodnostit, jestli jsme schopné takové a takové role. Stála jsem vedle jedné velmi oblíbené dívky a mělo se rozhodnout, která z nás dostane hlavní roli. Samozřejmě, že řekli její jméno, ale já jsem z toho nebyla špatná. Šla jsem k jiné porotě, abych dostala jinou roli, třeba i vedlejší. Jenomže tam mi žena za stolkem oznámila: "Nezlobte se, pro vás nemáme žádnou roli." Zděšeně jsem na ni začala zírat. Pomalu jsme si uvědomovala, že dnes večer bude představení a já v něm nebudu ani držet kulisu stromu.

Později jsem stála v zákulisí, pozorovala jsem tu dívku, jak tančí hlavní roli celého představení a užírala jsem se vzteky. Vždyť tohle bych dokázala taky! Tohle bych taky zatančila! S hořkostí jsem plivala na zem, vzteky jsem zatínala pěsti, až mi vyhrkly slzy. Cítila jsem tu nespravedlnost. To, jak moc důležité je, kdo je oblíbenější a kdo ne. 

 

27. - 28. srpna POPRAVA JASNÁ

Byla jsem v našem starém domě. Já, moji rodiče a strýc. Dopředu říkám, mám mého strejdu ráda, je to fajn člověk a nikdy mi nic neprovedl. Ale v tomhle snu byl mým popravčím. Nevím, co jsem provedla, proč jsem měla být popravena, zkrátka všichni věděli, že to budu já. Seděla jsem ve svém starém pokoji a přemýšlela, jak si zachránit kůži. Strejda to nechtěl udělat, zároveň jsem na něm viděla, že už to chce mít brzy za sebou. A rozhodně by neustoupil. Prostě přišel, aby mě zabil. A já jsem prožívala ten čirý strach z blízké smrti. Věděla jsem, že se blíží můj konec. Každou chvíli. Netlačil na mě. Mohla jsem si vybrat kdy to bude, na rozmyšlenou jsem měla poslední den. Chodila jsem po domě, rodiče se mi vyhýbali a ani se na mě nepodívali. Začala jsem brečet. Klekla jsem si na kolena a prosila o smilování. Strýc nade mnou stál, kamenná tvář, jako kdyby mě vůbec neslyšel. "Musím to udělat." Věděla jsem, že tohle je můj konec. Čekala jsem na svou vlastní popravu, hrdlo se mi svíralo děsem, po tvářích mi kapaly slzy. V tom jsem se zbudila a oddechla jsem si. Ještě žiju. Takovou úlevu jsem už dlouho nezažila.

 

5. - 6. března DO NORSKA POŘÁD ROVNĚ

Sice si z tohoto snu pamatuji jen malou část, ale natolik mě pobavil, že se i o ten útržek musím podělit. Rozhodla jsem se, že budu cestovat pěšky na vlastní pěst. Vydala jsem se z domova a šla jsem rovně, rovně, stále rovně, až jsem došla do Norska. Jak jsem poznala, že jsem v Norsku? Byla tam cedule, na které stálo "Jste v Norsku" a byla u toho norská vlajka. A pod tou cedulí byly dva ukazatelé, jeden doleva s nápisem "Tudy do Švédska" a druhý doprava s nápisem "Tudy do Finska". Takže jsem byla prostě v Norsku a bylo to skvělé. Procházela jsem se podél pobřeží, byl tam západ slunce, prostě krása. Došla jsem k nejmenšímu domečku na světě. Uvnitř bydlela nějaká cizí holka, co mluvila česky (náhodička) a pozvala mě dál na prohlídku nejmenšího domečku. Místnosti domu byly tak malé, že se do nich vešla jenom postel a schody do dalšího patra. A v dalším patře byla zase jenom postel a schody do dalšího patra. Bylo to roztomilé, vyšplhala jsem do posledního patra, lehla jsem si do postele, která byla ode zdi ke zdi, a povídala jsem si s tou cizí holkou, co bydlí v Norsku, do kterého se jde rovně a která bydlí v tom nejmenším domečku na světě. 

**
Zdroj: http://hroznetajne.pise.cz/37-snar-2.html