Pamatujete, jak jsem měla být tento víkend na expedici? A vidíte tento článek? Co to dokazuje? Ano, mise neúspěšná.

Tak jsme si zabalili krosny. Těžký jak mrchy, ačkoliv by jeden řekl, že jsem mohla přijít na nějaký fígl z minulé expedice, poučit se a nebrat si blbosti. Julie si nebrala blbosti, stejně ta krosna vážila jako všechny chmury svět, takže vážila hodně. Strašně moc se mi tam nechtělo. Podívala jsem se na předpověď, která vypadala asi jako mraky, kapky, mraky, kapky, polojasno, mraky, kapky, nekonečně mnoho mraků a kapek. Ségra dokonce volala učitelkám, co s námi měly jít, jestli tu předpověď viděly. Odpověděly něco jako "Co nám tím chceš říct? Odvolat to nejde..." Takže se jelo. Byla jsem naštvaná, ale co bych pro sestru neudělala.

Přijely jsme na Hlavní nádraží. Přijely moje dvě spolužačky, které slíbily, že pojedou taky, aby vyrovnaly počty. Měla jsem lepší náladu a hlavně radost, že je vidím. A pak mi sestra sdělila tu úžasnou novinu. Podívala se na mě, vytřeštila oči a řekla: "Doprdele."

A Julie řekla "Co je?"  

A sestra řekla: "Juli..."

A Julie řekla už trochu vystrašeně: "Co je? Co se stalo?"

A sestra řekla: "Juli..."

A Julie řekla: "STALO SE NĚCO?"

A sestar řekla: "Juli, já zapomněla tyčky na stan."

Chcete říct, jak jsem se v tu vteřinu poté, co mi ta informace došla do mozku, cítila? Jako kdyby mi někdo chrstnul kotel vařící vody do obličeje. Upřímně, mám svoji sestru moc ráda, ale kdybych v tu chvíli u sebe měla nějakou střelnou zbraň, na místě bych jí zabila. Naštěstí jsem zbraň neměla. Jenom jsem jí, chudáka, seřvala jako správná učitelka a měla jsem sto chutí naložit jí na její krosnu mojí část stanu, co jsem nesla zbytečně. Všichni na nás tiše koukali a já už jenom dodala: "Fakt mám chuť ti teď jednu normálně plesknout."

A sestra se zmenšovala a zmenšovala, ačkoliv je asi o hlavu větší než já.

Takže naše expedice začala skvěle. Už tohle mělo být varování. 

Český ráj je fakt ráj. Teda, byl to ráj, než začalo pršet. Začaly kroupy, vytáhly jsme pláštěnky. Jedna holka (nikdo z nás ji neznal, přidala se, protože to taky plní jako moje sestra a neměla skupinu, se kterou by šla) začala zpomalovat, až nakonec nemohla jít skoro vůbec. Na jednom kotníku měla ortézu, a jak si tu nohu šetřila, oddělala si druhý kotník. Další varování. Jenomže pak vyšlo sluníčko. Sedly jsme si do trávy (já jsem s úlekem setřásla ještě nepřisáté klíště z ruky) a pomalu uschnuly. Daly jsme si tousty, odpočinuly si a vyrazily. A pak přišla další obrovská průtrž mračen a ta holka už nemohla skoro chodit a my se táhly jako banda slimáků, až nás došly i ty učitelky, které nám daly hodinový náskok a které nás měly dojít až v cíli. V cíli, který byl až za 8 kilometrů.

Tož pěkné to bylo, než se to celé podělalo.

Vzdaly jsme to. Promoklé na kost (já se ségrou teda tolik ne, děkujeme tomu, kdo vymyslel pláštěnku, fakt). Všichni unavení už po prvním dni pochodu (a to nás čekaly ještě 3!) jsme absolutně ztratily motivaci a vzdaly to. Pro tu holku s kotníkem si přijela mamka autem a my se vydaly na cestu domů.

Trochu mě mrzí, že jsme to nepřekously a nešly dál. Ale byly jsme sotva v polovině a vidina stavění stanu v dešti nám moc sil nepřidávala. Koukám na web kamery a sleduji, jak tam prší. To je moje útěcha. Jsme v suchu, nikdo z nás to neodmarodí. Uklidňuji se a nalhávám si, že to tak všechno mělo být, že by se nám tam možná ještě něco stalo.

Holt ne vždycky všechno vyjde podle plánu. Člověk se s tím musí naučit žít :-).