Dneska mě napadla taková zvláštní myšlenka. Jak bychom vnímali sami sebe, kdyby na světě neexistovala zrcadla?

Hned vysvětlím, jak jsem k tomu došla. Dneska jsem celý den uvažovala nad samými zvláštními věcmi... Dneska byl jeden z těch dnů, kdy bych hrozně ráda vymazala všechny lidi z planety. Hlasy všech lidí kolem mi pronikaly do hlavy jako ostré čepele a porcovaly mi mozek skrze ušní bubínky. Jak já tyhle dny nenávidím. Nikdo na mě nesmí mluvit. Potíž je v tom, že kolem mě někdo neustále mluví. Bere mi to myšlenky, kazí mi to víry myšlenek v hlavě, rozrušuje mě to. V těchto dnech se víc než jindy chci zamknout ve vlastní lebce, poslouchat, jak mi šumí krev a nevnímat nic. Být plankton. Jenomže to dost dobře nejde. Furt jsou tu se mnou lidi, které nemůžu vyhodit z domu. A tak nikdy nic neříkám, tiše trpím, odpovídám záporně na nekonečné nabídky jídla a pití, ale nikdy jim neřeknu, jak moc mi v tu chvíli vadí jejich přítomnost, protože by je naštvalo, že jsem podrážděná a vadí mi. Určitě by se jich to dotklo. Ale já to tak nemyslím. Jenom někdy chci být tak strašně moc sama. A nejde to!

A teď k těm zrcadlům. Jak jsem řekla, divný den. Sprchuji se a říkám si, jak by bylo skvělý ze sebe smýt všechnu špínu. Ale úplně všechnu. Ponořit se do dezinfekce a nechat na sobě zemřít i tu poslední bakterii. Protože někdy i po hodně dlouhý sprše mám pocit, že nejsem pořád dostatečně umytá. Nanášením mýdla na sebe dostávám jenom další látky, zbavuji se toho předchozího, ale kryju se do další folie. Prostě divný, já vím! Stojím před zrcadlem, suším si ruce, beru kartáček do ruky, automaticky si čistím zuby. Většinou se na sebe ani nedívám do zrcadla. Pokud si nepotřebuji něco odstranit z obličeje (řasenkou počínaje, přebytečným obočím konče), ani se na sebe nepodívám. Ne, že bych se sobě hnusila, jenom prostě není třeba se na sebe dívat. Chápete mě. Vyplivnu pastu, vypláchnu si pusu, uklidím kartáček a na chvíli se na sebe zahledím.

A najednou jsem si vzpomněla na mého učitele biologie, jak říká: "Až vám bude 21 let, stoupněte si před zrcadlo nazí a řekněte si, že lepší už to nikdy nebude." A musím se usmát. Vždycky se usměju, když na něj pomyslím. On byl taky vlastně uvězněný a nesnášel, když na něj někdo mluvil, když chtěl být sám. A on chtěl být sám pořád. To já poznám. 

V ten moment mi bylo dvacet jedna, stála jsem před zrcadlem, měla jsem čerstvě umyté zuby a říkala jsem si, že lepší už to nikdy nebude. Podívala jsem se zblízka na svojí tvář. A čím déle jsem se dívala tomu odrazu v zrcadle do očí, tím méně jsem to byla já. A najednou jsem se dostala do takové zvláštní chvíle, která mě absolutně vyděsila. Přestávala jsem to být já. Ten odraz v zrcadle bylo cizí tělo, cizí tvář, cizí holka s vlasama do culíku, aby si je nenamočila. Byl to někdo tak strašně vzdálený... Dívala jsem se na sebe jako na úplně cizího člověka. Jako na cizí holku, kterou potkáte na ulici a v hlavě si řeknete tak ta byla fakt divná nebo tak ta měla pěkný oči nebo tak ta mi někoho připomínala. A jdete dál a na tu holku už nikdy nepomyslíte, už si na ni nikdy nevzpomenete, protože ten den potkáte desítky podobných a u každé si v hlavě řeknete nějaký trpký soud.

Asi po minutě a půl upřeného pohledu do očí té divné holce v zrcadle jsem se vzpamatovala. Rychle jsem musela odejít z koupelny, protože jsem se před sebou v tu chvíli styděla. Jako kdybych sama sebe podvedla, což není technicky možné, ale já jsem se tak prostě cítila. Jako kdybych najednou byla překvapená sama sebou. Ve vnitř mě něco křičelo: "Hele, to jsi ty! To je ale divný!"

Prostě divný. Divný!

A to mě přivedlo k myšlence... Jak bychom se vnímali, kdyby na světě nebyla zrcadla? Občas bychom svou tvář zahlédli v louži nebo v odrazu hladiny rybníka. Jak moc bychom si připadali cizí?

Myslím, že jsem v ten moment u zrcadla v koupelně narazila na tenkou stěnu. Na to, jak vidím sama sebe a jak ve skutečnosti vypadám. Někdy se  tyhe dva světy protnou, ale většinou fungují dost odděleně, nemíchám je. Julie s vnitřní tváří vypadá jinak, než tvář na povrchu. Ale stále jsem to já. Jenom na to někdy zapomenu.