Všechny mladé duše
Je až mrazivě zvláštní, jak se nás smrt jiných tak málo dotýká. Televize je toho plná. Večeříme a je nám servírovaná smrt. Skutečná smrt. Jsme automaty, které si to už ani neuvědomují. Až v určitém momentě se nás smrt dotýká. Většinou když zemře nám někdo blízký. Někdo, koho jsme znali. Je až mrazivě smutné, jak je to pravda.
Naše životy jsou navlečené na tenké nitky. Za malé nožičky visíme ve vzduchu, jako chatrné cáry látky se vznášíme medúzovitě ve vzduchu. Ve vteřině můžeme nebýt. Ani si to neuvědomujeme.
Před pár dny zemřel kluk, kterého jsem znala. Byl stejně starý jako já. Hráli jsme spolu v kapele. Jen jsme se zdravili, vyměnili jsme si sotva pár vět. Vždycky jsme se tiše pozorovali. Komunikace pohledem. Byl nejvíc nenápadný člověk na planetě. Tyhle lidi téměř nevidíte, když se pořádně nedíváte. Nic neříkají, jsou. Prostě jsou. V očích ostatních je tohle jejich podstata. Jenom být. Všechno to krásný se odehrává uvnitř nich, ale nikdy to nikdo nevidí. Je to schovaný a možná nikdo ani neví, že by to měl hledat. Je mi hrozně líto, že jsem nezasáhla, když mu bylo ubližováno. Jenomže komu tehdy nebylo ubližováno. Občas se koplo do toho, jindy do jiného, někdy do mě. Snášeli jsme to tiše, protože jsme chtěli hrát.
Co mi z něj zbylo... Článek na blogu. Vzpomínka na jeho hnědý oči. Zvláštní pocit, když jsem se na něj dívala. Vypadal, jako kdyby zrovna dostal výprask. Skopaný do klubíčka. Jiný vám budou tvrdit, že to byl nenápadný záškodník. Vypadal nevinně, ale dokázal vystrkovat růžky. Tomu nevěřím. Viděla jsem, jak mu bylo ubližováno stejně jako bylo ubližováno mně a mám vztek, že jsme tehdy nic nedělali. Nikdo z nás.
Je mi strašně líto, kolik málo toho prožil. Je mi strašně líto, kolik toho nestihnul zažít.
Kdybychom měli truchlit za každého mrtvého člověka, nedělali bychom celý život nic jiného, jenom slzeli. Nemůžeme si brát k srdci smrt každého človíčka na této planetě, který ukončil svůj život. Nemůžeme, jinak bychom nepřežili. Já vím.
Je mi líto jeho duše. Je mi líto, že si nikdy nikdo nevšimnul, jak je to krásný člověk.
A tak si říkám, že řešíme v životě stejně jenom samé nepodstatné věci. Zapomínáme, že visíme na nitkách, které se můžou každou vteřinou přetrhnout. Ani nestihneme mrknout.