Nemáte někdo štíty proti melancholii? Ona na mě v poslední době nějak moc útočí. Samozřejmě tomu nepřidala ani moje poslední návštěva mé bývalé střední.

Mimo jiné to mám v úkolech ve výzvě, konkrétně se jedná o bod č. 23. Jít se podívat na bývalou školu. Upřímně? Byla jsem přesvědčená, že tenhle bod nesplním, protože jsem asociální monstrum, které bude muset být přemlouváno minimálně dvaceti lidmi, aby došlo alespoň před dveře gymplu. Tedy zkráceně - už když jsem ten bod psala, věděla jsem, že to nesplním, protože se prostě znám. Protože jsem typická palička mostů, co se moc neohlíží a snaží se nebabrat v tom, co už bylo. 

Jenomže ne.

Mamka zjistila, že mají na gymplu den otevřených dveří a že mě ten den veze na rovnátka a že mě prostě po cestě vyhodí před školou, abych se tam mohla podívat. A šlus.

Po třech letech. Chápete to. Proč jsem se  tam nešla podívat už dřív? Protože víme proč. Furt v tom něco bylo. A když v tom nic nebylo, byl hlavní důvod to, že bych otravovala nějakého kantora nebo bych se strefila do plošného testování inteligence všech studentů anebo bych prostě a jednoduše otravovala. Ale den otevřených dveří = přichází otravovat široká veřejnost. Takže Julie splyne s davem. 

Možná se ptáte, proč by to někdo dělal. Proč by někdo chodil na bývalou školu. Já svou střední měla vážně ráda. Protože jsem si vybrala střední v úplně neznámém městě a to zcela záměrně a dobrovolně. Začala jsem od píky. Od podlahy. Vůbec nikdo mě neznal, nikoho jsem neznala ani já. Znáte ty klevety o učitelích, co se šíří podsvětím každého města. Tahle je upjatá metrnice, tahle v noci vaří pervitin, tahle dává pětky místo pozdravu. Já jsem neznala jediného svého tehdejšího kantora, neznala jsem ředitele, neznala jsem jedinou živou duši v celé té zpropadené budově. Byla jsem bez předsudků. Byla jsem příšerně vyklepaná, denně dojížděla jako magorka, neměla jsem ve třídě jediného kamaráda nebo kamarádku (a všichni navzájem se už znali!). A stejně jsem tu školu začala mít ráda. Protože jsem měla možnost udělat si úplně nové vztahy. Fakt dobrej pocit. A dost věcí mě tam naučili. No a hlavně - nejvíc jsem měla ráda svojí češtinářku. A tu jsem už 3 roky neviděla, přestože mi docela dost ovlivnila život. Tedy můj čtenářský vkus minimálně.

Když jsem do té školy vcházela, mladá slečna, co provázela po škole zájemce o studium se mě zeptala, jestli se hlásím do prváku a jestli to tu chci ukázat, čímž mi vyloženě zvedla ego (<-- ironie). Očividně se můžu ve svým věku snažit jak chci, pořád budu vypadat jako patnáctiletá studentka. Jak mě pak mají lidi brát vážně, kurde. Chodila jsem po škole s úsměvem a užívala si všechno to, co jsem poznávala a co se nezměnilo. Ve vitrínách strašily pořád ty stejný vycpaný hnusný zvířata. Na zdi se houpala cévní a nervová soustava člověka. Lidské lebky za sklem. Nástěnka na plakáty, nástěnka na suplování, odporný modely těles v učebně matematiky, stejný smrad v křídle chemie. Všechno to bylo tak krásně stejný. Vnitřně mě těšilo, že to tam všechno pořád poznávám. 

Nejprve jsem potkala svou bývalou třídní. Její první věta, když mě viděla, byla: "Julčo, ty ještě žiješ?" To stejné jsem mohla říct i já jí, haha, no... Ráda jsem ji viděla, ale vzhledem k tomu, na jaké ex-spolužáky stočila řeč, mi bylo jasné, že já ta oblíbená moc nebyla, haha. A pak jsem si zašla za tou mojí češtinářkou. Znáte z filmu, jak se někdo na někoho podívá, a pak se s úlekem podívá znovu, protože mu se zpožděním dojde, co to vlastně vidí :D. Tak přesně to udělala a chudák si musela nandat brýle a ujistit se, že nevidí ducha.

Vůbec se nezměnila. Seděla tam v té třídě nad papíry, na krku stejné korále jako kdysi, přišlo mi to, jako kdybych včera odešla z odpoledky a dnes se tam vrátila na její hodinu. Jako kdyby to nebyly tři roky, co jsem tam nebyla, ale jeden den, nebo jedna noc. 

Bylo to děsně fajn. Vůbec se nezměnila. Překvapilo ji, co studuju, ptala se mě na podrobnosti, prostě byla pořád stejně milá jako tehdy. Nezapomenu na den maturity, kdy jsem jí já a pár mých spolužáka přišli podat ruku a rozloučit se a poděkovat. A jak jsme všichni měli slzy na krajíčku, ale nikdo nechtěl brečet a nechtěl přiznat, jak moc mu to je líto. Jsem ráda, že jsem se na tu školu ještě stihla podívat v čase, kdy jí poznávám. Kdy poznávám lidi, kteří v ní jsou. Kdy poznávám učebny, všechny ty předměty ve vitrínách a plakáty na stěnách. Kdy mi je pořád ještě tak nějak vnitřně blízko. Je spousta míst, na která bych se nevrátila, ani kdyby mi za to zaplatili. Po tomhle místě se mi ale stýskalo.

Zavírala jsem za sebou ty těžké dveře, ještě jsem pozdravila ředitele a se slzami v očích jsem odešla (domů, šprtat se na odpornou matematiku, fňuk).

Připadám si příšerně stará. A potřebuju štít. Proti melancholii, chápete. Je jí na mě nějak moc...