Jeden týden...

Sobota 6. dubna

Akce hurá. Stále nemáme před domem chodníky, a protože zámková dlažba se vozí na paletách a to je trapný (a my musíme mít všechno tím nejsložitějším, ručním, zdlouhavým způsobem), jdeme celá rodina nakládat žulové kostky. 4 fůry jsme dali. Každou kostku si předali z ruky do ruky a narovnali ji na korbu. Každou. Debilní. Žulovou. Kostku...

Neděle 7. dubna

Narozeniny mám sice až příští čtvrtek, ale slavím to společně se ségrou a mamkou. Klasická rodinná přejídačka, jak jinak taky. Udělaly jsme samé mňamky, dostala jsem nádherné dárky, užívala si to, že jsme zase chvíli pohromadě. Snad jen Helenka mi chyběla...

Více v posledním zamčeném článku.

Pondělí 8. dubna

Po dlouhé době "ukázkové" pondělí. Aneb co se posrati má, to se taky posere. Autobus má 45 minut zpoždění (!!!) a když celá splavená jedu do školy tramvají na poslední minutu přesně, napálí to do tramvaje couvající dodávka. Takže do školy běžím s jazykem na vestě, celá zpocená prezentuju svou večerní práci, a když už jsem konečně skoro doma, že si dám k obědu řízek z oslavy a kus dortu na uklidnění, zjistím, že nemám klíče. Měla jsem takový hlad, že jsem málem snědla kameny z naší skalky.

Úterý 9. dubna

Moje zjištění dnešního dne:

1) Kluci s bangladéškama jsou ohrožený druh. Jakmile nějakého spatříte, chytněte se ho a nepusťte! Nikdy!

2) Dobré ráno nedělá Bebe, v té reklamě pěkně kecaj. Dobrý ráno dělá úplně něco jiného.

3) Z mého nového termo hrnečku chutná káva úplně jinak. Nechci říct plasově, ale... alespoň je teplá, že jo.

4) Jsem fyzicky závislá na tomhle. Pomoc. Prosím. Někdo. Kdokoliv. Držte mě od toho dál!!!

Středa 10. dubna

Mám takový všeobecný pocit, že v mém životě se nic vlastně neděje. Ale pak si k večeru otevřu deník, chci si zapsat nějakou drobnost, která se stala, a zjišťuji, že drobností je nakonec tolik, že nevím, co vybrat. Tak třeba dnes u mě byla po škole na skok moje spolužačka. K nám domů návštěvy moc nechodí. Ne, že bychom tu nikoho nechtěli, ale většina mých přátel je z Prahy. Nikomu se sem moc nechce jezdit. Ada má jako jediná cestu kolem, bylo zvláštní mít doma někoho, kdo pro mě patří do "školního světa". Měla bych lidi k nám víc zvát.

čtvrtek 11. dubna

Dnes mám narozeniny. Úplně obyčejný den. Narozeniny se přeceňujou.

Na zastávce jsem potkala bývalou učitelku češtiny ze základky. Nikdy jsem ji neměla ráda, protože ona neměla nikdy ráda mě (možná spíš neměla ráda děti obecně). Promluvila a cítila jsem to z ní. Ten pocit "bože, ty si hloupá holka" se okamžitě navrátil jako jedno masivní déjà vu.

Čtu Štormovy eseje O typografii. Narazila jsem na tohle: "Jednat bez ohledu na obecný vkus lidstva, tehdy začíná cesta za vlastním výrazem.

Panebože, to je poprvé, co čtu něco odbornýho, kde se autor nebojí napsat: "Každý, kdo začne dělat sračky, celý život dělá sračky." Miluju ho.

A aby té minulosti nebylo málo, pustili nám ve škole holokaustový dokument. Časy, kdy jsem tuto tematiku hltala, jsou pryč. Dneska už to nezvládám. Nezvládám.

Pátek 12. dubna

Přišli ke mně kluci na doučování češtiny. Jsou na mě 3 najednou (haha). Původně jsem to tak nechtěla a byla dost proti, ale nakonec zjišťuji, že mně ti puberťáci dost zlepšují náladu. Začínám litovat, že jsem nešla na učitelství pro vyšší stupně. Ale ne, nesmím litovat. Malý děti mě budou zase nosit na rukou a obdivovat a to taky není špatný. Dělám si prču.

Těším se na zítrááá!

Sobota 13. dubna

Znáte ten pocit, když je vám s někým tak moc šíleně příšerně moc dobře, že se vám prostě ani nechce domů? Znáte ten pocit, když vám někdo dává něco, v co jste ani nedoufali, že kdykoliv dostanete? Znáte ten pocit, když poznáte člověka, se kterým máte pocit, že jste to vy?

Já jo.

 

Díky, Marťo, za krásnou sobotu. Díky. Moc.