To se takhle jednoho krásného dne moje sestra rozhodne, že bude hrdinka naší rodiny a přihlásí se na Spartana – jeden z nejznámějších běžeckých závodů "v bahně".

Vybojovala medaili a absolutně šíleně pro to nadchla mého tátu, který se i přes své zdravotní omezení rozhodl, že: "Tohle dá taky." Jenomže můj táta, to je sportovec, co po Tatrách nechodí, nýbrž utíká. Jeho jeden krok rovná se moje 3 gejšovské minikrůčíčky. Můj táta si ve volném čase cvičí na posilovacím stroji a já koukám na film a koušu si nehty. Takže si vážně nedokážu vysvětlit to, že jsem na něco takového kývla. Asi mě nechalo zviklat sestřino: "Pff, tuhle úroveň dá každej." Takže jsme si koupili startovné, zarezervovali ubytování a vydali se na Dolní Moravu válet se v bahně a nechat se otloukat na překážkách. Je jedno, za jaký čas to zvládnete, cílem je se doplazit do cíle a to třeba za 6 hodin, ale musíte zdolat všechny překážky a vzdálenost, která s obtížnějšími úrovněmi závodu samozřejmě stoupá.  Na každou překážku máte jeden pokus, a jakmile to nezvládnete, dáte si sérii 30 angličáků jako trest (ano, to je ten idiotský klik, u kterého musíte vyskočit a tlesknout nad hlavou).

Na místě jsme stepovali jak nadržený antilopy už 3 hodiny před startem. Běželi jsme v poslední vlně. Věděla jsem, že jakmile jsem si dala na čelo čelenku se startovním číslem a na ruku náramek s čipem, jsem jejich a není cesty zpět.

Třikrát se zařvalo: "Arooooo, arooooo, arooooo!", protrhla se páska a vyrazilo se vstříc pěti kilometrům (ze kterých bylo sedm, ale pšššt). Proběhla jsem dýmem ze světlice, který mi popálil nohu pod umělými šortkami na běhání, takže jsem začala velice slavně. Ještě jsem pořádně ani nevyrazila a už jsem měla díru na trenclích. Ale běželi jsem s úsměvem – já i táta. První překážky byly dřevěné zátarasy, které se přelézaly nebo podlézaly. Jeden zátaras byl vyšší než já a táta z dobré vůle prohlásil: "Sleduj, jak to udělám!" a přeskočil to jako laňka a byl na druhé straně. Metr šedesát vysoký trpaslík jako já neměl šanci. Chvíli jsem postávala, no nakonec jsem se vyškrábala a při dalších zdech mi táta už dělal gentlemansky stoličku (jiní chlapi tlačili ženský nahoru za zadky, já měla stoličky, tolik k vychování mého tatínka).

Jen co jsem se brutálně oddělala na nošení pytle s pískem na ramenou (asi 3x z kopce do kopce z kopce do kopce z kopce do kopce), mě čekal nekonečný krpál do sjezdovky okořeněný o podlézání ostnatého drátu a přeskakování kladin. Jak jsem psala – můj kamzíkový táta mě chvílemi tlačil, chvílemi táhnul za ruku jako na vleku pro lyžaře, ale vysápali jsme se nahoru téměř bez zastavení (to sápání doprovázelo moje skuhravé: "Žeužtokončížeužtokončížeužtokončí..." Na kopci nás čekala parádní sérka oddělávacích překážek – třeba tahání pytle s pískem na kladce (mám pocit, že ten pytel byl těžší než já, protože abych ho na laně udržela, musela jsem si lehnout na zem), nošení betonové koule, ale samozřejmě taky šplhání na laně, ručkování na kruzích nebo na tyčích. A protože mám slabý ruce jak moucha (možná ještě slabší), poctivě jsem si všechny šplhací disciplíny odangličákovala.

Sebevražedný běh z kopce, kdy mi podjížděly nohy a současně se mě snažil chytat jakýsi cizí chlapík, kterému ale podkluzovaly kopyta ještě víc než mně, byl zakončen chuťovkou. Kýbl se štěrkem. Klidně bych nosila další dva pytle s pískem. Ale vážení – kýbl se nese tak neuvěřitelně debilně!!! Navíc jsem byla poctivá a nabrala si skutečně tři čtvrtiny, jak mi bylo nařízeno. Paní vedle mě utíkala s polovinou kýble, aby jí rozhodčí neviděli, tak jsem si z ní dělala srandičky, ať zastaví, že jí tam ode mě trošku sypnu. Nechápu, proč nesouhlasila...

Pak jsem se ponořila do bahýnka a dál utíkala s čvachtajícími zabahněnými teniskami. Dost možná jsem si odnesla v botě rybu. Pulce minimálně.

Téměř na závěr přišla pro mě nejhorší překážka – táhnout po zemi kovové necky na provaze zatížené dvěma pytli písku. Zapřela jsem se nohama a zabrala celým tělem – ani se to nehnulo. Při třetím pokusu absolutně vysílená, jsem začala sprostě nadávat, zatímco všem ženským kolem mě se necky statečně šplhaly do kopce. Až když jsem zařvala jak na porodním sále, se mi posunul lavór o 2 milimetry. Zaječela jsem: "Já snad porodím!" a všichni se smáli, absolutně netuším čemu, protože já jsem málem začala brečet. V nohách jsme měla 6 kilometrů, v rukách 90 angličáků a za sebou přibližně 18 překážek. Tu kovovou mrchu jsem nakonec vytáhla a utíkala dál. Před cílem jsem si dala ještě 60 angličáků za 2 nezvládnuté překážky (nezapíchla jsem oštěp – Špotáková ze mě nejspíš nebude, a nepřelezla stěnu - Adam taky ne).

Do cíle jsme doběhli s tátou za ruce. V absolutní euforii. Jura vypadal stejně, jako když vyběhnul. Já vypadala jako prase vyválený v bahně. Ale neuvěřitelně moc jsem si to užívala. I když jsem těch angličáků nakonec dala 150, i když jsem měla neuvěřitelně obouchaný kolena a tátovi z lýtka crčela krev. Vyzkoušela jsem, co dokážu. Zavzpomínala jsem si na dobu, kdy jsme běhala přespolní běhy a milovala ten pocit, když někoho předbíhám. Snad poprvé v životě jsem si užívala závodění. Asi proto, že vlastně o nic nešlo. Jenom o to, si to UŽĺT.

 

P.S. Jura mě lanaří na druhý stupeň, který se poběží na Slovensku. A je neuvěřitelně neodbytný. Podle mě si počká, až budu trošku opilá, a přihlásí mě tam. Protože střízlivá souhlasit nikdy nebudu. 

Jo a taky je čas na Drobné chvilky. Už osmé vydání. Neuvěřitelně ten život utíká. Tentokrát je video trošku cestovní a dost Spartanské, tak se můžete kouknout, jak příšerně "porodně" jsem v cíli zařvala. Jura se za mě asi styděl, ale neřekl mi to přímo...

<<předchozí Drobné chvilky | Další drobné chvilky>>
Zdroj: http://hroznetajne.pise.cz/237-kde-jsou-moje-muzy-ha.html