Moc mě mrzí, že jsem tu nebyla. Ale děly se velký věci. A já je sem teď všechny trošku násilně vysypu. Nemyslím si, že by to někoho EXTRA zajímalo, je to spíš pro mě, ale třeba se najde někdo, komu se po mně stýskalo (třeba jenom i malilililinkato se počítá).

Byla jsem zase jako vedoucí na malém rodinném táboře (stejně jako loni) a moc se mi líbí, že se mému kamarádovi pěkně rozjíždí business (a teď to slovo nevnímejte negativně, prosím), který mu navíc můžu pomáhat dělat kvalitně, zapáleně a s láskou. Staráme se týden o menší skupinku dětí, máme připravený nabušený program, spoustu dárků, kopu překvapení. A mě mrzí, že nejsem dítě, že tohle všechno můžu dětem dopřávat, ale sama tak nějak stojím mimo dění a jsem pozorovatel. I tak ale cítím ty emoce ve vzduchu. Cítím ten strach z noční bojovky, radost z koupání v řece, nadšení z diskotéky, kde se rozdávají dorty a zákusky. Jako malá jsem na táborech hrozně plakala, vlastně jsem nikdy nepřišla na chuť táborové atmosféře a takovému tomu tábornickému duchu. Jako dospělá si to užívám, mám možnost to vidět z jiného úhlu, který mi asi vyhovuje víc. Příští rok pojedu znovu, budu-li přizvána. Tohle bude jediný tábor, kterýmu chci zůstat věrná. Protože všechno, co se tam děje, má smysl, je promyšlené a je to děláno s radostí a zodpovědně. Vím, že někteří si tábor bez přivožralých vedoucích nedovedou představit. Mně se zase líbí, že je tu někdo, kdo to chce dělat jinak.

Řecko. Poprvé byli naši jinde, než v Chorvatsku, poprvé naši letěli letadlem, poprvé jsme zažívali dovolenou na ostrově. Co jsem nečekala – že Zakynthos je překvapivě strašně chudý ostrov (pomineme-li turistické oblasti, je to v podstatě zemědělská suchá země plná olivovníků, polorozpadlých chajdiček uprostřed ničeho) a že je to země plná toulavých psů. Nečekala jsem, že může být moře krásně teplé a to kdykoliv, kdy do něj vstoupím.  Nečekala jsem, že mi řecký jídlo bude TOLIK chutnat – tramasalata, aubergine salat, chobotnice, mořský plody, tzatziki, musaka, souvlaki, ve všem lahodný, aromatický olivový olej, opečený pita chleba dokřupava, vážně, kvůli žrádlu bych se klidně nechala překřtít na Řekyni. Závidím jim kuchyni plnou dobrého vína, smetanového jogurtu a zeleniny. Nečekala jsem, že si půjčíme auto a projedeme křížem krážem celý ostrov. Jako naši jsou dobrodruzi, ale nevěděla jsem, že až takový (a byla to neuvěřitelná svoboda a bylo to super). Nečekala jsem, že dostaneme pokutu a že nás to bude stát neuvěřitelnou porci stresu a obav, ale taky jsem nečekala, že se vždycky najde někdo ochotný a milý, kdo nám podá pomocnou ruku. Nečekala jsem, že Řekové jsou tak neuvěřitelně milí, pohostinní a pro jiného by se rozdali. Nečekala jsem, že mi bude tolik chybět Martin.

Mám novou práci. Po městě se rozkřiklo, že jsme se ségrou velice úspěšné obchodnice s oblečením (lol) a už si nás na "poprázdninovou" dobu ulovila majitelka obchodů na náměstí. Volala mi ještě do Řecka, jestli bych jí nevytrhla trn z paty, že někoho zaměstnat jen na 2 měsíce nechce, a tak to chce pokrýt brigádníky. Bere každý den, který se rozhodnu strávit v krámě. Můžu si vybrat, kdy přijdu, můžu si nadiktovat, do kdy tam budu. Směny jsou o 3 hodiny kratší, než v obchodě, kde jsem byla přes léto, a dostanu o pár korun na hodinu víc. Nejde mi o peníze, v krámě mě to baví. Vážně. Jako malá holka jsem 80 % svých dětských her se sestrou vytvářela obchodním směrem. Z obsahu našich pokojíčků jsme jednou sestavily trafiku ve skutečné velikosti a bordel po rozloženém "zboží" jsme uklízely asi 2 týdny. Milovala jsem hru na obchod a teď jsem v sedmém nebi, je to, jako by se mi zhmotnil můj dětský sen – můžu prodávat doopravdy! Baví mě zdravit lidi, tisknout účtenky, balit ty hnusný hadry to igelitek, baví mě lidem poradit, ačkoliv vím o zboží absolutní prdku. A ačkoliv je to někdy pruda a není co dělat a někdy chodí do obchodu neuvěřitelně DIVNÝ lidi, líbí se mi to. Mám spoustu zážitků a hlavně to, že jsem kývla na brigády v krámech, mi pomohlo s mojí sociální fobií. V obchodě se s lidmi prostě MUSĺTE bavit, musíte s nimi nějakým způsobem interagovat. A po týdnu interakce s cizími lidmi ze mě pomalu začal stres opadávat a řekla jsem si: "No a co, o nic nejde..."

Se sociální fobií mi ale pomohl i Martin, který mě k sobě stále zve a nutí mě tak nevědomky při každý cestě k němu interagovat se spoustou cizích lidí. Věčně někomu pomáhám hledat jeho vlak, věčně lidi ubezpečuji, že: "Ano, jede to do Kutné Hory... Ano, Kutná Hora,... Jo, sedíte správně, Kutná Hora, třetí zastávka." Asi si nechám vyrobit ceduli na záda JESTLI MĚ VIDĺŠ, ANO, JEDEŠ SPRÁVNĚ DO KUTNÉ HORY (tyvole to je skvělej nápad :D). Těší mě, že se většinou setkávám s milými pány, co mi ochotně sundávají kufr, s milými průvodčími, co se usmívají nebo mi pomáhají vyhledat kolej mého přestupního vlaku, s usměvavými turisty, co se moc mile ptají na cestu (na Kutnou Horu). Baví mě jezdit vlakem, ale ještě víc mě baví být s dotyčným, za kterým jedu. Protože každý den s ním je neuvěřitelně vzácný a tak moc barevný, že se nemůžu ubránit myšlence, že dny, kdy spolu nejsme, jsou trošku šedé. Jsem zamilovaná a je to moc fajn pocit zažívat opětovanou lásku. Vztahy jsou smyslem života, řekla jedna psycholožka v nějakém rozhovoru. A nemám na mysli jen partnerské, počítají se tam i ty sousedské, sourozenecké, kamarádské. Stačí mít rozepři a najednou má náš život podivnou pachuť. A tak si užívám ten pocit, kdy mám kolem sebe skvělý lidi, protože si uvědomuji, že to není nic automatického.

Omluvte mě, že jsem tu tak dlouho nebyla. Nevím, jestli stihnu okomentovat všechny vaše články, věřte, že na Píše jsem poctivě chodila a vše četla s nadšením, jen na komentování nebyl prostor. Stále platí, že Píšácký sraz bude 14. září a já se už nemůžu dočkat, až vás všechny uvidím a nové lidi poznám.