Ježiši, to jsem potřebovala. Jsem doma sama, jedno dopoledne. Taková moje soukromá dobíječka energie.

Včera byla příšerná krize. To jenom abyste věděli, že nežiju jen sluníčkový život, není všechno plný duhových kolibříků a stříbrných mořských panen. Někdy se to podělá a nemusí k tomu být ani důvod, to je na tom to nejhorší. Asi jsem vstala prdelí napřed. Už od rána byl ten den určený k tomu, aby šel do kytiček. Moje vaječníky si pro mě připravily exkluzivní směs hormonů (měly celou noc na to, aby tenhle koktejl namíchaly, a daly si fakt záležet). Jednou za čas se mi tahle směska vlije do žil a já ... Prostě a jednoduše nenávidím svět. Ale úplně celej. Úplně! Musím se hodně držet, abych nebrečela, abych neječela, abych lidem v obchodě neřekla: "Bože, paní, tu tašku, co jste si právě koupila, ta je tak OD-POR-NÁ!"

Serou mě obrubníky, serou mě fleky na zemi, sere mě oblečení, co jsem si ten den oblékla, sere mě jídlo a tak jím, abych se uklidnila (hoooodně špatnej nápad), sere mě hezký počasí. A neuvěřitelně moc mě serou lidi. Děti, malý mimina v kočárcích, důchodci, zpocený i nezpocený ženský, sere mě, když na mě někdo kouká, mluví i nemluví. Sere mě moje existence, já dokonce obtěžuji i samu sebe! Nevím, na co mám myslet, abych samu sebe nenasírala ještě víc. Kdo tohle nikdy nezažil, tak nepochopí, jak strašný to je, mít úplně debilní náladu a nemoct to nijak změnit. Cestou domů jsem nám koupila kolonády ke kafy, abych udělala našim i sobě radost. Ale ani ty kulatý placatý štěstíčka mě nezachránily (a to už je vážně co říct), a tak jsem až do večera byla na pěst. Zalezla jsem si do pokoje, abych neprskala na naše, snažila se chvíli žehlit, ale prostě se neubráníte tomu pocitu, že dnešní den je vlastně celej na hovno.

Nic se vlastně neděje, chodím na dobrou brigádu (pokud mi tam teda nedají šitskou práci, co nikdo nechce dělat), byla jsem naposledy na prohlídce na ortodoncii, včera dokonce bylo moc pěkně, všechno, co jsem potřebovala, jsem si stihla vyřídit. Ale znáte to. Někdy se mozek rozhodne, že tenhle den bude černej a může sestoupit z nebes třeba celá armáda svatých, ten den je prostě pošlete do prdele. I s bohem.

A tak jsem ráda, že jsem se probudila do novýho dne, sice deštivýho, ale jsem doma sama a tak mi to nevadí. Nikdo na mě nemluví, nikdo po mně nic nechce, nikdo se mnou nic neřeší, nikdo mi neříká, ať se převléknu z pyžama a jdu luxovat koberec. U nohou mě lechtá Edíčkův kožíšek, je tu ticho a venku kape. Taková moje porce introverce. A jsem tak nějak ráda, že ten včerejší stav není roztažený na celý rok. Prostě vím, že až to rozdejchám, až ten den pomine, zase budu ok, hladina hormonů se zklidní a až dneska ve 12 přijedou naši, budu to zase já.

Ještě včera bych při poslechu Toma, pro kterého mám slabost, řekla: "Bože, drž hubu, to je hrozný, jak kňouráš..." ale dneska si to jeho pokňourávání vychutnávám. Zase jsem to já. Uf.