Celé září jsem na blog kašlala. Ne, že by nebylo co sdělit, jen mi zkrátka chyběla nějaká ta malilinkatá múzička. Potřebuju k psaní záchvat vášnivé inspirace. Neříkám, že ho teď mám, spíš mě začalo pomalu mrzet, že život mi protéká mezi prsty, děje se toho tolik a já to zase nechám bez povšimnutí pominout. Tak to teda ne.

Můj tatínek nesl ztrátu Edouška asi nejhůře. Když mamka vešla do obýváku a zahlédla tátu na gauči s kartáčkem v puse, jak tupě zírá do telefonu na Edíčkovu fotku, rozhodla se jednat. Na internetu jsme brouzdali chovatelskými stanicemi (nechci podporovat množírny a protože teddy králíci nemohou být papíroví, musíte se zkrátka spolehnout na výpis předků) a rozplývali se nad nafocenými miminky malých ušatých zvířátek. Chtěla jsem je všechny! Nakonec jsem si vybrala paní z nedalekého města, která měla šlechtitelské povolení na speciální zabarvení srsti a která měla na prodej mladého samečka s teddy genem. Když jsem tátovi řekla, že v neděli si jedeme pro chlupáčka, pookřál a nic nenamítal. A pozor, to můj taťka všechno pět let promýšlí, než do něčeho jde. Zvíře mu chybělo. A hodně. Já bych klidně počkala trochu déle, Eda mi chyběl taky, a tak nějak jsem v srdci cítila, že by to chtělo ještě trochu počkat. Ale bylo neuvěřitelně divný, že po koberci nikdo nepobíhá, nikdo se neometá kolem kotníků a nikdo neolizuje tátovi chlupaté nohy. Přivezli jsme si v bedýnce ustrašené malé čtyřměsíční miminko, kterému jsme dali nejprve jméno Willi (tohle jméno měl původně od chovatelky Eda, než jsme si ho přejmenovali), ale táta prohlásil, že doma nebude mít králíka, co se jmenuje jako pitomá kosatka. Takže to byl několik dní Willi, Bobek a Ferda zároveň, až táta rozhodl, že je to Čertík Bertík, takže mu můžeme říkat Čertíku i Bertíku. Ségra je nasraná, protože všem řekla, že je to Willi, a teď bude muset všechny opravovat. Ušák už si pomalu zvyká, snaží se dokonce čůrat do rohového záchodu (ne vždy se ale zadaří) a neuvěřitelně mu jedou granule. Pohladit se moc nenechá, je to trošku divoch, ale na žvanec ho utáhneme vždycky. Včera si poprvé u mě na koberci lehl a nechal se hladit, za což pak vyžadoval odměnu, takže je to podplatitelný parchant, co si budeme povídat.

Můj rozvrh do školy dopadl katastrofálně. Snažila jsem se nechat si volné úterý, protože mám výuku managementu. Se zápisem mi pomáhala maminka, která přijela z práce, seděla poslušně u notebooku, zvládla moje psychické vyšilování a dokonce nekomentovala ani to, jak šíleně jsem byla zpocená. Dopadlo to tak, že předměty zapisované mou maminkou mi vyšly přesně, jak jsem chtěla, to, co zapisovala Julie, se totálně, ale totálně zmrvilo. Nestihla jsem si zapsat češtinu a matematiku. Jo, vidíte správně, dva nestěžejní předměty mého oboru. Nakonec jsem to ale nějak vyšmelila a češtinu budu muset plnit nejspíš v páťáku, pokud se ho dožiju a neupadnu do studijního kómatu z toho množství předmětů. Raději jsem to ani nepočítala, obávám se, že by se to vyšplhalo na dvacítku.  Zítra mám první přednáškové úterý na dálkovém studiu, jedu do Prahy s kufrem, abych mohla rovnou jet za Marťou, který mi poskytne první pomoc, protože z šestihodinového přednáškového bloku budu nejspíš v anafylaktickém šoku. Myslím, že k němu přijedu a v křečích se skácím k zemi na prahu jeho pokoje, u huby budu mít pěnu a budu tiše šeptat: "Já už nechci do škoooolyyy... Já už nechci..." Vážně se obávám, že ten chlapec není připraven na nejhorší.

A ani já nesmím být pozadu s menší zprávou ze srazu (Julie, jsi totálně pozadu, vlastně jsi úplně mimo). Předně – děkuji všem, co jste dorazili. Co jste se odvážili vystoupit ze své komfortní zóny, věnovat několik hodin svému času lidem, se kterými se nevidíte denně a vážně jste přijeli i do města, které jste neměli asi tak úplně při ruce. Jsem ráda, že se našli lidi, kterým to stálo za to. Já jsem na srazu pobyla kratší dobu, ale jistě můžu říct i za Martina, že nás to nabylo dobrou náladou. Jsme taková zvláštní parta, co se dala dohromady na zvláštním místě a mě nepřestává bavit pozorovat, jak rozdílní jsme a jak si i přes to rozumíme. Mrzí mě, že někteří nedorazili a moc děkuji těm, co se omluvili. Nebylo nikoho povinností dorazit, nikdo nikoho nenutil, přesto mě mrzelo, že den před srazem mi přišlo tolik zpráv od lidí, se kterými se počítalo a na které jsem se těšila. Nebudu lhát, když řeknu, že jsem z toho byla dost smutná. V den srazu mi přišla zpráva, že Eda odešel, a pak mi začaly chodit zprávy s omluvami všeho druhu. Trochu jsem se sesypala, bylo mi líto, že najednou nic není tak, jak mělo být. Vím, že pro někoho je plánování takhle dopředu nemožné, jiní by zase nemohli, protože se to "domluvilo na poslední chvíli". Je těžký najít kompromis, je těžký najít společný datum pro všechny lidi, je těžký něco organizovat přes internet pro takovou kopu lidí. I tak díky těm, kterým jsme stáli za omluvu a těm, kterým jsme stáli za to, aby se stavili. Každopádně bylo fajn, že jsem zase po roce mohla vidět Bouddicu (i když my jsme se viděly i v průběhu roku a doufám, že zase uvidíme), Rebarboru (která se moc hezky směje a moc příjemně se s ní kecá), Mečouna (který je prostě okouzlující a každá svlečna, co ho nezná osobně, by měla hořce litovat) a že jsem mohla poprvé osobně poznat Danielu (která vypadá úplně stejně jako na videích, což mě překvapilo, vůbec nevím proč...) a Karol (kterou jsem si představovala přesně takhle – uvolněnou, vtipnou, fajn holku). A jsem ráda, že jsem tyhle sympatické lidi mohla představit Martinovi, který to se mnou všechno prožíval. Na další sraz se budu moc těšit a zúčastním se ho ráda, teď předávám pomyslné žezlo komukoliv, kdo se toho ujme. A přeju pevné nervy, haha :-D. Pokud byste chtěli "kartotéku" e-mailových adres Píšáků, ráda budoucímu organizátorovi přepošlu, trošku se nám seznam rozrostl o nové Píšáky a některé adresy byly upraveny.

Tak, tohle je poslední článek z mého Lenovo noťásku, příští článek už bude psán z růžového elegána, kterého mi pomáhal vybírat Martin, můj dvorní IT specialista. Tímto mu děkuji za úspěšné systematické luxování mého bankovního útu. Amen.

A vám všem přeji, ať se vám chřipky vyhýbají, nenechte na sebe usednout podzimní splíny, uvařte si něco barevnýho, kupte si pro sebe dárek na Vánoce (haha), zachumlejte se s někým blízkým pod deku a nezapomeňte pořádně odpočívat.