Ležím si takhle v postýlce s Martinem na drátě a koukáme spolu na ten všemi milovaný a všemi nenáviděný pořad o pečení (vy víte jaký, já tu nebudu dělat reklamu na pořad, který je placený z našich koncesionářských poplatků, kašli kašli) a Julii to zase chytlo. Bylo to jako záchvat alergického kašle, ne a ne se toho zbavit, furt mi to dráždilo mandle. Zavzpomínala jsem na své úspěšné makronkové peklo a rozhodla se do toho pustit znovu, tentokrát to z Itáli a Francie šmiknout rovnou do Rakůs.

Prostě a jednoduše tam ty matláci pekli kremrole a já na ně dostala příšernou, přííííšernou, ale vážně PŘÍŠERNOU chuť. Jíst kremroli je jako jíst anděla ještě zaživa. Křupne to a uvnitř máte koncentrované nebe. Martin nesouhlasil, že prej je těsto málo sladký, ale on těmhle pocukrovaným larvičkám plných lásky nerozumí.  Tož prokřupala jsem si zatím jen prsty, nalistovala postup v odborné literatuře (čti časopis Gurmet odebíraný mou matkou – vidíte, opět tu hraje velkou roli její kuchyňské vybavení a dostatek literárních pramenů) a dala rozmrazit máslo. Ano ano, vážení páni a dámové, šla jsem na domácí listový těsto, protože nejsem nějaká zapšklá trapná ubohá šumařka, co si ho koupí hotový a bude dělat, jak umí upéct boží kremrole. NE! ZA CO MĚ MÁTE, ZA AMATÉRA? Za podvodníka? Ani náhodou. Makronky jsem si nekoupila u Paula, tak ani listový těsto si nekoupím v Albertu (tam mají totiž nejlepší). Ještě jsem ho nikdy nedělala a rozhodla se to změnit.

Krok jedna - základem je vážení. Přesný a dokonalý. Protože až se to v závěru podělá, můžete to pak svést jenom na lidský faktor a nadávat sami sobě. Takže eliminujte chyby hned ze začátku. Moje rada pro vás zdarma. Není zač.

Krok dva – základem je samozDřejmě i válení. Přišla jsem si jak na kroužku z keramiky, tam jsme taky váleli pláty přes hadry. Tak jsem si dala takové menší dežáví a snažila se rozválet máslo přes pečící papír. Ještě nebylo úplně rozmrznuté, ale v návodu psali, ať do toho pořádně několikrát jebnete plácnete válečkem. Udělala jsem to s chutí, vedle spala moje sestra po flámu. Listový těsto se musí prožívat, nedá se nic dělat!

Krok tři – těstová část. V návodu psali, že máte použít zadělávací stroj s pádlem. Seznala jsem, že tento nástavec bude pádlo (po odborné konzultaci s matkou). Nevím, jestli to bylo pádlo a jestli jo, bylo to pádlo na hovno. Vlastně v míse nic nezbylo, všechno si nahamounilo pádlo a po pár minutách se tam zděšeně točilo a hrkalo s celým strojem. WTF. Těsto jsem vyndala a ručně ho dodělala a veřejně jsem prohlásila, že není nad starou ruční práci (byla jsem nasraná, ale nedala to na sobě znát). Jinak je zadělávací stroj boží, kupte si ho.

Krok čtyři – a jdeme na to. Sice jsem měla těsto i máslový plát dvakrát tak velký jak v návodu, ale to mě neodradilo, protože já nejsem žádnej ubožáckej troškař, já jsem profi a jedu ve velkým. Tímto děkuji Marťovýmu tatínkovi za metr, jak vidíš, už našel uplatnění. Takže i když jsem si výsledný produkt zvětšila, stále zachovávám měřítko a k tomu mi dopomáhej, zednický metre.

No, pak přišel první překlad, odborně se tomu říká DOUBLE (teď Julie machruje) a mě to začalo děsně bavit. Přišla jsem si hustá jako v tom pořadu. No a v tom mi návod zařval do obličeje: "A dejte to na 4 hodiny do lednice, aby si máslo zachovalo elasticitu." Což byla docela stěrka. A tak jsem to šópla do lednice a šla žehlit. Což vás nemusí zajímat, ale abyste věděli, že já jsem neseděla u lednice a nepřemítala nad životem těsta. Byla jsem produktivní.

No pak jsem v podstatě celý den větrala ledničku a střídala single a double sklady a zavzpomínala na svůj single lajf a pak na svůj nový double lajf (jsem vtipná, bože). A večer jsem se na to vykvajzla a nechala to na ráno, protože kuchyň byla v obležení mé maminky a její musaky.

Na kremrole došlo až druhý den. Venku hurikán a plískanice, u nás doma cukrářské doupě. Haha. Vytáhla jsem těsto a po zakrojení mi bylo jasný, že tohle listový těsto prostě není. Měla jsem kvalitní děžaví (deža ví, o čem mluvím) a vnitřně jsem tušila, že místo lístkového těsta jsem vytvořila máslovitou měkkou svini, co bude dobrá leda na jablečnej páj a to docela nepodařenej.

No rozválela jsem to podivný cosi, a jestli se divíte, co jsou ty ťupky, tak moje matka mi zdělala poslední trošek mouky na podsyp do palačinek k obědu a já musela podsypávat špaldovou extrazdravou moukou, čímž jsem své kremrole povýšila na makrobioeko úroveň. A taky jsem byla nasraná, protože já ráda všechno dokonalý.

Namastila jsem si trubky, začala namotávat larvounky a připadala si jak ten nejubožejší amatér, protože mi to všechno klouzalo a matlalo se. Myslela jsem na to, že správná kremrole má mít 6 – 8 závitů, proto moje první kremrole měla závity 3, jak vidíte, jako budoucí učitelka počty teda nic moc. No pomašlovala jsem je a snažila jim dát trošku lásky, protože jsem doufala v to, že se mi odvděčí pěkným lístkováním. Šoupla jsem je do trouby a odešla pryč, protože koukat se na ty zmírající chudáky jsem odmítala.

Za 15 minut jsem se k nim vrátila a zpychla jsem takovou rychlostí, jako nikdy v životě. Pff, kremrole, tvl, taková snadná věc, zvládne každej. ÍZIPÍZY.

Takhle, jsem na sebe dost náročná. Mám v hlavě představu a tu chci zhmotnit. Jenomže u pečení máte po cestě mnoho překážek a mnoho momentů, kdy se prostě musíte rozhodnout, jak to uděláte. Jak nakrájíte tohle, jak moc to našleháte, kolikrát to přeložíte, jak změníte konzistenci, kolik cukru mouky,... A když něco pokazíte, výsledek není podle představ, což mě osobně děsně deptá. A i když se držím receptu, vždy nastane moment, kdy něco udělám podle sebe. A pak se strachuju, jestli se to nepodělalo. Moje kremrole sice nejsou jako z časopisu a rozhodně nejsou jedna jako druhá. Ale já nepekla pro cukrárnu, nýbrž pro nás.  A celý ten proces je plný vztekání a chyb, nakonec ale je to terapie.

Když už se mi podařilo vytvořit takovéhle kremrole a crcmala jsem se s vlastním těstem, hecla jsem se udělat sněhový krém. Od makronek jsem na sníh a vše s ním spojené docela nakrnutá, abyste rozuměli. Martin na webce mi poslal pár receptů a nakonec jsem se rozhodla pro variantu s cukrovým rozvarem. Trochu se mu vyhýbám, takže čelenč akcepted. Netekl, naopak se pěkně lesknul, byl jako výplň nebeského polštářku, a tak jsem machrovala s cukrářským sáčkem, protože to umím už od minula a všechna ta kremrolí miminka jsem narvala k prasknutí. A jedno jsem pocukrovala, snědla a nikdy jsem neměla lepší a to jako nebývám samolibá. Vyplatilo se to. DOPRDELEJOOOOO!

Pokud byste chtěl někdo recept, klidně pošlu nafocený časopis. Je to tam skvěle vysvětlené. Těsto jsem dělala podle Gurmetu, náplň podle Vaňkovy kuchařky.

P.S: Tak jsem naklepala bílky do misky. Schválně, kdo uhádne, co to znamená, má u mě zelenýho bludišťáka.