Vlastně by stačilo napsat jedno jediné slovo a celý tenhle článek by dostal hned ze začátku svou pointu a další kyndy by byly netřeba – státnice. Ale měsíc tu nic nepřistálo a můj blog bude mít narozeniny, tak se sluší na něj alespoň trošku plivnout, přeleštit skla, aby se neřeklo, že na to seru totálně.

Sedím u počítače furt. Furt, furt, furt, takže na blog není kapacita, voči, emoce, energie. Prostě se na mě nezlobte. Mám praxi – učím děti přes počítač. Dopisovala jsem diplomku – seděla jsem u počítače. Přehrabuju se v elektronických materiálech – u počítače. Já si k tomu občas pustím i televizi, aby na mě jako nesvítilo jen počítačové modré světlo, ale i to televizní, jako abych měla změnu, chápete. Tak moc zoufalá jsem.

Měla jsem zatím asi jen 2 psychické kolapsíčky. Což je docela dobrý skóre. Každý moje psychický zhroucení bylo dobrý k tomu, abych se zvedla a vypotila velký kus práce. Takže abych zabrala, potřebuju se absolutně, ale absolutně psychicky zlomit napůl. Prostě začít řvát, mít panickou ataku, chodit v pokoji do kruhu a říkat si, že jsem absolutně v hajzlu. Tohle trvá většinou tak hodinu, posmrkám pár kapesníků a následuje nepřetržité 6hodinové soustředění se na nějakou sračku, kterou si ještě ke všemu budu muset obhajovat před komisí, na jejíž složení budu mít pekelný štěstíčko (ironie).  Takovýhle psychický rozložení se na atomy zapříčiní třeba to, že mi spolužačka pošle kompletně vypracovaný otázky a já zjistím, kolik toho vlastně je a mám chuť se zabít. Jako vážně.

ehm

ehm ehm

ehm meh hme

Jsem ukázkový příklad toho, že všechno zlý je pro něco dobrý. Vyloženě fyzicky se mi vrací všechny ty symptomy, co se mnou dělal stres, když jsem maturovala. A já nějak podvědomě vím, že bude ještě hůř, že to bude ještě horší. Ale ukusuju, každý den se snažím ukousnout alespoň něco. ALESPOŇ NĚCO.

Nechci se vymlouvat na nic, ale co si budeme, tenhle lockdown mi posral docela dost věcí. Jednak jsem daleko od Martina, u kterého jsem nebyla možná už 2 měsíce. Buď jsem nemohla, protože diplomka, nebo mi to zakázala vláda. Taky jsem se nepřestěhovala do Prahy, protože nebyl důvod, učím z domova, škole být na blízku zatím nepotřebuju a pochybuju, že tenhle školní rok to ještě vyjde. Cítím se hrozně odříznutá od svý školy. Nesnášela jsem tu vejšku už, už jsem tam nechtěla trávit čas, na druhou stranu jsem zjistila, jak moc ji potřebuju. Nevím co, kde, jak, kdy, prostě se neustále doprošuju nějakých posraných konzultací od vyučujících, který si s tím sami neví rady. Jsem v páťáku, máme dělat portfolia a psát diplomku a učit se na státnice, který budou stoprocentně v respirátoru a to je jediná věc, kterou o nich víme. Držte hubu a makejte, vždyť instrukce jste dostali ve třeťáku, který byl prezenčně. Stěžovat by si měli jiní. Jenomže... potřebujete slyšet, jak jsou na tom ostatní. Co dělají, co nedělají, na co koukali, kde je dobrý zdroj toho a toho. Jsem bez zákulisních informací, jsem na to sama a kdykoliv chci pomoct, musím všechno nejprve nafotit, nahrát do PC a následně se doprošovat o pomoc, jak nějaká neschopná kráva. Hrozný na tom všem asi je, že už nemáme přednášky, že už se vážně máme soustředit jenom na ta portfolia, na poslední velkou praxi a psaní diplomových prací. Ale ani na tyhle osamocený práce nemůžete být sami, potřebujete pomoc nebo ujistit, že neděláte hlouposti. 

Zjistila jsem o sobě, že si neumím říkat, co všechno jsem už zvládla. Neustále před sebou vidím jen to nedokončené, nehotové a za 8hodinovou práci se neumím pochválit. Diplomka je "na množství" hotová, odeslaná a čekám na reakci vedoucí. Minimálně praktickou část mám zformulovanou a v pořádku. Mám téměř hotové pedagogické portfolio, ještě tam budu řadit materiály z této praxe a pár příprav, co pořád nějak nevím, kam frknout. Dnes jsem významně pohnula s výtvarným portfoliem, v něm mi stačí už jen zkompletovat seznam literatury a dotáhnou výtvarnou řadu. Vlastně mám skoro tři čtvrtiny týhle mravenčí práce za mnou. Ale stejně mě ještě čeká porce – matematické portfolio a samozřejmě naučit se otázky. A dotáhnout praxi. Au.

Když jsem na tom nejhůř, moje mamka mi říká: "Jsi už skoro u konce, jsi skoro u cíle. Mysli na lyžák, mysli na celodenní výlet na běžkách, mysli na to, jak jsi skákala přes kozu, mysli na cyklisťák, mysli na soubornou zkoušku z češtiny." No jo, tyvole. Jestil jsem dala tu posranou souborku, musím dát ještě tohle. DOPRDELE, PŘECE JSEM NETRPĚLA PRO NIC ZA NIC.

Ještě naposledy se kousnout a dotáhnout to do konce.

Je to hrozně náročný.

Jsem vděčná, že nic horšího se v mém životě neděje. Jsem vděčná, že můžu být doma s našima a Bertem a jsme zdravý a venku bude jaro.

Ale jestli najdete dost vysoký útes, dejte mi vědět, možná si půjdu skočit :D, víte jak.

Tak krásné šesté narozeniny můj milovaný blogísku!