Pustila jsem si starý playlist a úplně instantně mi to připomnělo, jaký život jsem měla, když jsem intenzivně blogovala a milovala šťourat se sama v sobě... A pak jsem zalistovala vašima blogama a zjistila, kolik vás tu stále je a jak skvěle se mění i vaše životy a obsahy blogů. Smekám, lidi. Chybíte mi, chybí mi moje minulé já a mám trošku melancholii.

Hodně teď vzpomínám. Na lidi, co tu už nejsou, jak mi chybí. Na moje dětství, na to, když byla moje sestra malá a já si myslela, že bude super, až budu dospělá.

Jsem dospělá a je to super jenom v něčem.

Lidi, já jsem prošla úplnou transformací. Třeba se přestávám tolik řešit, že by moje zastydlá puberta byla v trapu?

Ze mě se stala úplná tuctovka, úplně obyčejná holka, která si doma tancuje na starý písničky, čte knížku za knížkou, aby unikla do jinýho světa, který není už schopná si vymyslet, protože je prostě kurva unavená.

Lidi, já jsem ale přitom tak moc moc kurva šťastná. Je to náročný, ale...

Podařila se mi prostě velká věc. Velká teda asi jenom pro mě.

Zažila jsem takový ten zlatý příval lásky, takový tý všeobjímající, krásný, úplně šíleně hormonový koktejlový lásky. 

Narodila se mi holčička a já jsem si první dva měsíce slušně jela na vlně hormonů, úzkostí, zároveň vesmíně  nekonečný lásky, stesku po životě před dítětem, jela jsem na vlně slz (tyvole já furt brečela a nebyl důvod, třeba mi můj kluk uvařil čaj a já tak strašně dojetím brečela, ale strašně moc, haluz). Bylo to tak intenzivní, že asi tak nějak si představuju, že to musí být, když si lidi šlehnou perník. 

Nemůžu říct, že by to byla láska vyloženě jenom k miminku, spíš k celýmu světu. Jako slušný drogy mi moje tělo vytořilo. 

Ale zažít znovu už to nechci. 

Porod bolí jako SVINĚ. Proč lidi přichází na svět skrze hroznou bolest, to teda nevím (Evo, tyvole, musela jsi to posrat nebo já nevím jaká biblická postava za to může...). Samozřejmě dobrovolně jsem si to chtěla dát bez medikace, takhle moc jsem si ten zážitek chtěla udělat komplexní. 

Komplexní byl přesně 3 dny v kuse. Po porodu jsem měla dva dny vytřeštěný oči jako po koksu, přiblbý úsměv na ksichtě a zdevastovaný tělo. Od tý doby ho miluju, vážně. Prostě jenom za to, co dokázalo. Smekám, moje tělo. 

Výsledkem je stvoření, který teprve teď po 3 měsících začalo zpracovávat, že už není mou součástí. To malinkatý škvrně ve mně probudilo takový úzkosti, jaký jsem nezažívala ani v nejhlubší sebestřední pubertě. A tak strašně moc jsem si uvědomila, jak miluju mýho kluka, až to normálně fyzicky bolí. 

Ještě pár písmen na závěr...

Asi jsem přišla na to, proč jsem nepsala blog. 

Blog mě obracel dovnitř. A já už jsem se po x-letech divný puberty nechtěla věnovat pořád jenom sobě a svým myšlenkám a debilním pocitům. Chtěla jsem prostě jen dýchat a být. A furt se neřešit už tyvole. Dospět. 

Co mi ale chybělo a co si připouštím vlastně až bolestně, je to, jak psaní uklízí hlavu. A myšlenky.