Po příchodu domů rychle kontroluji, zda mám uklizeno. Až na pár kousků oblečení, které jsem ve spěchu vyndala ze skříně, když jsem se rozhodovala, v čem půjdu k matce, mám uklizeno. Převlékám se do domácího pohodlného oblečení. Což je volné triko, které mi volně padá z jednoho ramena a legíny. Kontroluji stav ledničky. Pití by bylo, no ale k večeři si budeme muset něco objednat. Z toho málo co má lednička obsahuje, nic nevymyslím. Snad jen ráno míchaná vejce. No jo, zítra ráno mám tu prezentaci, přece do práce nepůjdu společně s Danilem. To by odporovalo všemu, co jsem chtěla. Teda, i když zatím vše, co dělám odporuje tomu, co chci, Blackem počínaje a Blackem končíc. Sama nad sebou kroutím hlavou. Jsem slaboch, ale musí si s ním promluvit, jak to ráno provedeme. Kouknu na hodiny. Už je to hodina, co jsme se rozdělili s Danielem. Třeba nepřijde.      

     Najednou mě zachvátí vlna smutku. Zase si uvědomím svou posedlost. Slyším zvonek a uvolňuji se.

     Když spatřím Daniela ve dveřích, okamžitě vše přestává existovat. Na tváří mám úsměv číslo deset. On drží v rukou krabici s Pizzou, na té má dva saláty hádám že Celleste. V druhé ruce drží víno, určitě bílé Lambrusko.

     "Doufám, že nevaříš, myslel jsem, že budeme mít hlad."

     Pouštím ho dovnitř, stále s připitomělým úsměvem.

     "S čím máš tu pizzu?" Vyzvídám vesele a nakukuji do krabice.

     " Se salámem, sýrem, nivou, mořskými plody, bazalkou a ananasem. Pizza má obsahovat vše co má člověk rád." Cituje má předešlá slova a já protáčím oči.

     Beru jí od něj, pokládám na bar a skáču mu kolem krku.

     "Ty si to pomatuješ?"

     "Pamatuji si vše, co se tě týká Viky."

     Líbám ho na čelo, tváře, víčka, nos, bradu, rty na kterých se zdržím déle. Tisknu se k němu, on mě pěvně drží a usmívá se.

     "Teda za kus žvance tolik polibků. Hm, to si nechám líbit, ale měli bychom to sníst. Studená pizza není dobrá."

     Souhlasně kývnu a jdu servírovat.

 

     Po večeři sedíme oba na gauči, jen tak mlčky v objetí. Vnímáme teplotu a blízkost toho druhého. V televizi běží nějaký film, docela dobře se na něj dívá. Děj je sice předvídatelný, ale romantický plný něžného humoru. Nemusí se u něj přemýšlet, mysl si odpočine, člověk vypne. Jenže, mě se stále dokola honí myšlenka na společné ráno, které nás čeká. Nechci, aby Daniel jel do práce se mnou. Raději bych měla své soukromí, i když ještě bych si nějaké ty něžnosti s ním docela ráda užila. Jenže, jak mu to říct?

     "Trápí tě něco?" Vytrhává mě z mých myšlenkových pochodů.

     "No, po právě, bych ti byla vděčná, kdybychom tuhle noc každý strávili sám. Kdyby jsi jel spát domů."

     Daniel na mě kouká, přemýšlí, co říct. Je mi najednou až moc horko.

     "Dobrá, ale vynahradíš mi to, dáme teď ještě sprchu?"

     Ha, vzal to sportovně, je to šibal, sex si ujít nenechá. Ostatně já taky ne. Vrací se mi nálada, beru ho za ruku a táhnu směrem ke koupelně. Oba se smějeme, jako dva puberťáci. Cestou se už svlékáme.

 

     Jsem vláčná po něžné sprše vody a Danielovo dotyků. Cítím se naprosto blažená a spokojená. Takhle se cítí lidé, kteří mají všechno a jsou spokojený maximálně se svým životem. Na tváři mám blažený úsměv. Daniel si mě prohlíží. V jeho očích se zrcadlí můj odraz, což je to nejkrásnější co právě teď vidím. On nahý v mé posteli, já a můj odraz v jeho roztoužených očích.

     Bože kéž bych se nebála se mu otevřít. Opětovat mu ten pohled, nechat ho tu přespat a hrdě se s ním nechat vést ruku v ruce do práce. Ale nemůžu, ještě ne, nemůžu! Prudce zakroutím hlavou, abych své negativní myšlenky vytřásla. Všímá si mé změny nálady a jemně mě pohladí po tváři, sklopím oči ke svým dlaním.

     "Tak já půjdu, je hodně hodin, ráno se uvidíme v práci." Daniel se zvedá a obléká si košili, kterou jsem mu ještě před chvílí sama sundávala. Najednou mě zavalí vlna smutku. Nevím, co chci, ale chci ho tady. To vím. Jenže nechci trapné ráno. Nemůžeme dorazit do práce společně.

Natahuji k němu ruku.

     "Děkuji, že mě do ničeho netlačíš." Zkouším se omluvně usmát. Daniel se ohýbá a líbá mě něžně na čelo.

     " Nechce se mi Viktorie, ale slib dodržím." Unaveně se usmívá a mrká na mě jedním okem. To mě okamžitě zbavuje špatné nálady. Klekám si na posteli na kolena, tak abych k němu byla blíž a objímám ho.

     "Zítra tam buď, doufám, že to zvládnu."

     Pevně mě tiskne, "to je předem jasná věc." Uklidňuje mě.