17. 10 2014 | 09.48
Budím se do krásného azurového dne. S vůní květin a naděje. Pravou nohou vpřed, pomyslím si a vystrkávám z postele tu pravou nožku. Protahuji se a mířím ke koupelně. Jsem celá zrůžovělá. Vlasy mám sice pocuchané, ale jsem šťastná. Tohle bude můj den. Konečně se zbavím Arona jednou pro vždy. Udělám za ním tlustou čáru. Jsem dobře odpočatá, sebevědomá, což jsou dva hlavní atributy k tomu, abych dosáhla vítězství. Umyji si obličej a vyčistím zuby. Oblečení mám nachystané již tři dny. Musela jsem si dopředu rozmyslet, co na sebe v tak důležitý den. Zvolila jsem tmavě modré pouzdrové šaty s jemným černým páskem, bez rukávů. K tomu vysoké značkové lodičky a malý černý kufřík ukrývající můj notebook. Vlasy si dávám do úhledného ohonu. Trošku makeupu. Hlavně lesk na rty. Dívám se na sebe do zrcadla a div se nepoplácám po rameni. Takhle přesně podle mě vypadá žena, která si zaslouží vyhrát konkurz.
Ze stolu sbírám telefon, klíče, kufřík a jdu na to!
Před budovou reklamky se naposledy zastavuji a dívám se za sebe. Hlavou mi proběhne můj dosavadní život. S tím právě hodlám skoncovat.
Přesně před rokem touhle dobou jsem se stěhovala k Aronovi. Byla jsem bezhlavě zamilovaná a šťastná. Byty a domy mě bavilo prodávat. Získávání nových přátel, vytváření klientely.
AAAAA k čertu s tím, hluboký nádech a výdech. To jsem já, nepoložilo mě to, nejsem na dně. Naopak, nechávám vše za sebou a znovu začínám. Lépe! Jsem tvrdá! Tak znovu nasazuj sebevědomí usměv, pravou nohou vpřed.
Procházím kolem vrátného, ten si mě již pamatuje. Nastupuji do výtahu plný lidí, vystupuji v patře reklamky. Spousta soucitných pohledů. I recepční, sdílí můj strach. Ostatně každý kdo tady pracuje, byl přece někdy nějak vybrán. Z dálky vidím jednu z mých sokyň. Sebevědomě jdu ke svému stolu. K mému překvapení na něm mám již připravenou svou ranní kávu. Musím se usmát. Ten chlap mě nepřestane překvapovat.
"Celou dobu budu s tebou, jedna z kandidátek to vzdala. Našla si prý jinou práci, tak musíme porazit jen tu jednu," Trochu se leknu. Kde se tady vzal? Ani jsem ho neviděla přicházet. Daniel čeká na mojí reakci, která stále nepřichází. V hlavě mám prázdno. Dívám se tupě na něj. On však situaci zachraňuje a cvrnká mě do nosu.
"Budíček Růženko." Roztahuji koutky úst, také kdo by odolal tak hravému stvoření. Umí to se mnou, o tom není pochyb. Ihned pociťuji nával sebedůvěry. Narovnávám se v ramennou, hlavu zvedám vzhůru. On mě stále s pobavením sleduje.
"Tu práci chci, tak to taky tak bude." Končím svou motivační řeč.
"Kdybych mohl, ihned tě políbím. Ale slibuji, že jakmile takhle šaráda bude za námi, udělám to. Možná i něco víc." Z jeho slov a ze smyslného tónu hlasu mi přejíždí mráz po zádech.
"Sliby chyby." Ukončuji s významným pohledem náš dialog. Beru svůj kufřík a vydávám se vzhůru ke svému osudu.
První na řadu jde Kelli, sedám si na gauč v místnosti se sekretářkou a studuji znovu svůj návrh. Minuty ubíhají a stále se nic neděje, snažím se zaslechnout aspoň zlomek toho, co s děje za zavřenými dveřmi. Nic, ta nevědomost mě zabíjí, kéž by už byl konec. Kdybych aspoň znala to, co tam předvádí. Kdybych zjistila, že je to lepší reklama než ta má, mohla bych kapitulovat a předejít tak většímu zklamání. Ale nevím nic. Nervózně si vyměňuji pohled se sekretářkou, ta se mile usmívá.
Ze dveří právě vychází Kelli. Vypadá plně spokojená, náležitě mi to dává svým úsměvem najevo. Trochu pociťuji slabost v kolenou, když vstávám. Sahám po klice a vstupuji do místnosti plné lidí, tak jako při prvním pohovoru. Jen s tím rozdílem, že na zdi je přidělané velké bílé plátno, kde se bude promítat má prezentace, Black sedí daleko ode mě u svého strýce v čele stolu. Svým pohledem mi dává najevo svou podporu a nenápadně zvedá palec pravé ruky. Rozkládám si papíry před sebe, tak abych se v nich mohla rychle orientovat, kdybych náhodou zapomněla řeč. Beru do ruky ovladač od projektoru. Podívám se do všech tváří zde přítomných, sebevědomě se usměji. Oční kontakt je velice důležitý. Lehce si odkašlu a napiju vody.
" Dobrý den dámy a pánové. Pane Tomasi. Pane Blecku. Vítám vás všechny na mé prezentaci, týkající se obuvy Quick. Dlouho jsem přemýšlela, co ode mě vlastně očekáváte. Jako první mě napadla reklama, která by byla velmi poutavá. Nicméně v zápětí jsem si uvědomila váš záměr nevyřčeného rozpočtu a vše jsem přehodnotila."
Získala jsem si jejich plnou pozornost.
"Mluvíme zde o sportovní obuvy. Vhodnou ke všem atletickým sportům. Ale dokáže víc! Dokáže svému nositeli zajistit komfort i při běžném nošení. Při rekreačních sportech, které nejsou na profesionální úrovni. Jenže nastala otázka, jak oslovit, co nejširší skupinu lidí? Motivovat je čím, nebo kým? A kdo by v takové reklamě měl k našim zákazníkům promlouvat? Známá tvář? Nebo snad neznáma? Nebo ještě lépe, známá svými činy, ale neznámá mediálně?"
Udělám významnou pauzu. Rozhlížím se po posluchačích. Black sedí sebejistě ve svém posedu, rozepnuté sako, povolená kravata, a ruce za hlavou. V jeho pohledu se skrývá uznání, touha, radost a přirozená smyslnost, ach. Když vidí můj pohled zacukají mu koutky úst a pokynem hlavy mě pobízí, abych pokračovala.
"Nebudu vás napínat. A nebo budu."
Slyším hromadný šum z hromadného uchechtnutí všech posluchačů.
"Dám vám malou hádanku. Je to muž. Je mu 27 let. Má na kontě několik medailí, sportuje od malička. Je velmi ambiciózní, pracovitý, ale zároveň skromný a pokorný. Zatím odmítl každou nabízenou reklamu, ať z vaší strany, nebo od konkurenčních společností. Stal se dvakrát mistrem USA, vicemistrem juniorů. Má na kontě několik nepřekonaných rekordů. Stále nevíte? Nevadí. Prosím pohodlně se usaďte, pustím vám svou prezentaci na obuv Quick"
Odsupuji dál od plátna, světlo v místnosti pohasíná a já tisknu tlačítko PLAY.