Zvonící budík mi málem přivodil šok, ale musím přiznat, že po tom včerejším postelovým dovádění jsem se vyspala dobře. Mám hodinu na to, abych se dala do kupy.

 

     Daniel je přesný na minutu. Oblékla jsem se sportovně, když budeme takovou dobu v autě. V kufru mám pracovní oblečení. Jedeme jeho Jaguárem. Je nádherné ráno, vzduch je vlhký, čistý. Ptáci zpívají, doprava není skoro žádná. V ulicích ani živáčka, jen pár běžkařů a pejskařů. Vůbec si nevzpomínám, kdy naposledy jsem tak brzo vstávala. Slunce právě vychází, je to úžasná podívaná.

     "Líbí?" Daniel si všímá, jak z okna pozoruji východ slunce.

    "Moc, asi začnu běhat." Oba se rozesmějeme.

     Zastavuje na benzínce a kupuje snídani. Já doma udělala toasty, což ho velmi pobavilo. Nechápu proč.

     "Víš, jsem ráda, že jsi mi věřil a vzal mě sebou jako asistentku. Ale teď to budu mít hodně těžké v práci. Mám strach, že mě mezi sebe nepřijmou." Svěřuji se mu se svými obavami.

     "Potřebuješ je k životu? Ty přece nemusíš nikomu nic vysvětlovat. Máš na to předpoklady, co jsem měl dělat. Nechtěl jsem nikoho cizího, někoho z venčí. Prostě to ze mě vypadlo, nepřemýšlel jsem nad tím, že bych ti mohl ublížit."

     "Snad ne. Začala jsem se bavit s Ninou a Tamarou. Ostatní mě musí nejprve poznat, než mě začnou soudit." Smutně klopím oči na ruce položené v mém klíně.

     Pokládá mi ruku na koleno a něžně stiskne na důkaz toho, že mě chápe. Opřu si hlavu o jeho rameno. Cesta je krásná a utíká velmi rychle, to bude tou příjemnou společností. Už dlouho jsem takhle nikam nevyrazila.

 

    V hotelu na recepci o nás vědí. Volala jsem do hotelu, ještě než jsme vyrazili a vše rezervovala. Máme pokoje vedle sebe, mají propojovací dveře mezi sebou, tak si je můžeme odemknout. Vysvětlila jsem recepční do telefonu, že nejsme pár, ale musíme spolu spolupracovat a být si k dispozici. Daniel se sám postaral o naše zavazadla. Výtah nás odvezl do pátého patra hotelu, naše pokoje jsou identické, krásné. Dominuje jim velká postel s červeným přehozem a spoustou polštářů. Obě mají obrovský balkon s venkovním posezením a výhledem na město. Místnosti jsou provoněné svěží květinovou vůní. Než si stačím vyndat věci z kufru, už slyším, jak Daniel odemyká dveře a jde za mnou.

     "Ženo, jsem doma," laškuje. "Máš hodinu na přípravu, pak půjdeme na schůzku." Znovu mi připomíná a při tom se ke mně přibližuje.

     "Potřebuješ celou hodinu?"  Zavrní.

     "Danieli! Potřebuji, musím, nepokoušej mě...."

     Na znamení toho že se vzdává, dává ruce nad hlavu. "Dobře, jen jsem to zkusil, jdu se také zkulturnit."

     Pobaveně bublám smíchy.

 

     Konečně vycházíme ze svých pokojů, já mám na sobě dokonale padnoucí černý kostýmek, s krátkou sukní. Pod sakem světle růžovou halenku, lodičky s mírným podpatkem. Vlasy rozpuštěné, jsou krásně lesklé. Takhle to mám ráda. Daniel zvolil černý oblek s jemným bílým proužkem, bílou košili a modrou kravatou, která ladí k jeho očím. Oba máme v ruce pracovní kufříky. Při zamykání dveří se na sebe culíme. Podává mi ruku a vede si mě k výtahu, cítím se jako školačka se svou první láskou.

     "Moc ti to sluší." Pochválí mě Daniel ve výtahu.

     Jsem obklopená jeho vůní, je čerstvě osprchovaný, oholený a navonění. Tahle kombinace dělá divy s mými mozkovými závity.

     "Tobě taky Blacku." Při vyslovení jeho příjmení ty dvě slabiky vyslovím co nejvíc smyslně, jak jen to jde a kousnu se do rtu.

     Přesune se ke mně blíž a políbí mě na krk.

     "Tohle bude zajímavý den." Daniel se schválně zatváří zděšeně, já vyšpulím rty a pokrčím nos. Nevím, zda to myslí z legrace nebo vážně. Což v zápětí způsobuje, že mi dává rychlou pusu na nos a směje se mi.

     Výtah zastavuje a my se měníme v Daniela Blacka zástupce ředitele a Viktorii Lewisovou jeho asistentku. Udržuji s ním svižný krok, který nás vede ven z budovy, kde na nás čeká již přistavěná limuzína.

 

     Firma, do které se chystáme, sídlí uprostřed centra města. Patří jí velká budova, vypadající jako fabrika. Tyčí se nad ní velký tlustý komín. To proto, že zde celý produkt vzniká od výroby až po distribuci.

Na vstupní bráně je velký nápis "Fit figure". Už od nich znám tyčinky, jogurty a teď vyvíjí i nápoj. Daniel mi vysvětlil, že pokud s nimi uzavřeme dlouhodobou smlouvu, při jejich vývoji nám zajistí několik reklam. Nejde jen o TV reklamy, ale i do rozhlasových stanic, billboardy, transparenty, letáky a podobně.  Vcházíme velikými skleněnými dveřmi, vítá nás sám pan ředitel, který se nám představil jako Richard a jeho manažer Sebastian.

     Vedou nás do zasedací místnosti, která je v mahagonové barvě kombinovaná s bílou. Místnosti vévodí obrovský stůl do písmene U, je u něj asi dvanáct křesel, třinácté je v čele pro pana ředitele. Na stole máme již připravené prospekty. Vytahuji si laptop z tašky, zápisník, deník a psací potřeby. Urovnávám si sukni a sedám si. Již sedící pan ředitel Richard si mě prohlíží. Svou propisku drží u svého spodního rtu, když si všímá, že ho sleduji, utrousí poznámku.

     "Chtěl bych název a kontakt agentury, která vám zajistila tuto asistentku Danieli." Sice mluví na Daniela, ale pohledem sleduje mě. Cítím se nepříjemně.

     Daniel jen zvedá hlavu, přimhouří oči, ale dál se k tomu nevyjadřuje. Já právě dělám, že něco moc důležitého čtu. (Což je nápis pondělí v mém diáři.)

     Konečně přecházíme k jádru věci, Daniel se chopí řeči, je úžasné ho poslouchat a pozorovat při práci. On si je sám sebou tak jistý. Vysvětluje, jim jak by mohla společná spolupráce vypadat. Jeho rty se pohybují tak jemně, obratně. Vždy, než začne novou větu, si je lehce navlhčí jazykem. Tak moc se mi to líbí, že bych chtěla zatleskat, ošívám se na svém křesle. Jeho hlas je tak mužný, rezonuje s mými mozkovými buňkami. Má jejich plnou pozornost. Jde vidět, že je to muž na správném místě. Právě si prochází spisy, které máme před sebou, dělají si k tomu poznámky. Pan ředitel Richard je s jeho návrhy víceméně spokojen dělá jen malé odchylky ve smlouvě. Já vše zapisuji, i když soustředit se na dění, když se dívám na Daniela a hltám každé jeho gesto, je více než namáhavé.

    Ty jeho oči, ty rty, to jak zdůrazní každou důležitou věc. To jak se hýbe, ty jeho ramena. To s tím jazykem.....Pomoc.

     Richard mě sem tam po očku stále pozoruje. Když se naše oči střetnou, mám husí kůži. Je to pěkný slizounek. Není ošklivý. Je to muž středního věku, sem tam mu z hnědých vlasů vylézá jeden šedý. Je snědě opálený, má sortovní postavu, tenké přísné rty. Oči hnědé kolem dokola vějířek malých vrásek. Je menší a drobnější než Daniel. Trochu těžce dopadá na jednu nohu. Jde vidět, že o peníze nemá nouzi, ale opravdu to není můj typ. Musím se napít, cítím, jak se mi horko vlévá do tváří.

 

     Po dvou hodinách je schůze hotová, reklamu si nechají udělat u nás. Podepsali tříletou smlouvu, což přesně Daniel chtěl. Teď už se baví o normálních věcech.

     "Viktorie, prosím vás, co mám v plánu za týden, tak kolem desáté?" Obrací se na mě Daniel. Hned listuji to datum.

     "Od devíti do dvanácti máte volný program, pane."

     "Výborně, takže se s vámi spojím přes video hovor a dotáhneme to do konce i s mým strýcem."

     "Dobře, nechám vám zaslat vzorky našich produktů, aby jste mohli vymyslet koncept reklamy. Na prezentaci se dostavíme osobně my k vám. Hrajete golf, Danieli?"

     "Ano hraji."

     "Nechám si pro vás zaslat firemní letadlo, vezmete i strýce. Na golfovém hřišti vznikají nejlepší nápady. Co říkáte třeba příští středu?"

     "Viktorie co mám ve středu."

     Listuji na datum."Jste pozvaný na konferenci, "Management a marketing."

    "A čtvrtek?"

     "To máte schůzi jen v práci s radou, jinak nic."

     "Tak to necháme na čtvrtek, Richarde?"

     "Jistě Danieli, budu se těšit."

     "Slečno Lewisová, mohl bych vás dnes večer pozvat na skleničku?" Richard mě propichuje pohledem.

     Tak tahle otázka mě docela vykolejila. Nervózně zvedám hlavu, můj pohled se střetává s Danielovým, který je stejně překvapen jako já a mírně vytřeští oči. Ticho v místnosti by se dalo krájet.

     "Samueli velice si vážím vaší nabídky, ale máme ještě hodně práce a zítra brzo ráno odjíždíme, tak vás musím odmítnout." Lehce se usměji.

     "Odvezu vás déle osobně, v tom nevidím problém."

     Opět podpásovka, to už padám do mrákot. Daniel má ruce v pěst, až mu bělají klouby.

     "Nezlobte se, Richarde, to by se mému snoubenci nelíbilo." Trochu jsem zalaškovala, abych odlehčila situaci a Samuel neodbyla moc přísně.

     "Ach to potom chápu, ale dám vám svou vizitku. Byl bych rád, kdybychom se mohli opět setkat, okouzlila jste mě. Kdybych já byl vaším snoubencem, váš prsteníček by zdobil velký diamant. Nevím, co je to za chlapa, když vám žádný nedal."

     Teď na něj kouká s pusou do kořán i Sebastian. Já se této poznámce jen lehce pousměji.

Daniel vypadá, že brzy vybouchne, když si předávají nějaké protokoly. Já se potřebuji okamžitě uklidnit na toaletě. Omluvím se a vstávám od stolu. Toalety jsou na konci chodby. Zavírám za sebou dveře, přecházím k řadě umyvadel a o jedno z nich se opírám. Dlouze se nadechuji a vydechuji, potřebuji zklidnit nával emocí. V tom někdo vchází za mnou. Zvedám hlavu a střetávám se z modrýma očima svého rytíře.