Stojím před sálem, kde se koná večírek. Venku je natažený červený koberec, před dveřmi stojí dva ustrojení, vyhlazení vrátný. Kolem je spousta zaparkovaných luxusních aut. Daniel má říct pár uvítacích slov novinářům, kteří se zde pomalu hromadí. Srdce mi buší tak, že mám strach, aby ho nikdo neslyšel. Žaludek mám v křeči. Uměle se usmívám na vrátné, ti mi pomalu otevírají dveře, ze kterých se line zvuk hudby vycházející ven. Vidím velký osvícený sál s křišťálovými lustry. Je zde několik kulatých stolů nazdobených bílými ubrusy, červenými ubrousky, stříbrnými příbory a šampusky. U každého stolu je šest židlí, které jsou potažené od shora dolů bílou látkou ozdobenou velkou červenou mašlí. Na pódiu hraje živá kapela, které dominuje korpulentní zpěvačka s andělským hlasem. Vše je zde laděno do sněhově bílé a rudě červené. Před pódiem stojí obrovský pětipatrový dort s číslem padesát na vrchní části. Takhle z dálky je to úchvatný pohled. Je zde opravdu luxusní prostředí.  Na parketu se již vlní v objetí pár párů. Přichází ke mně obsluha.

     "Vaše jméno prosím, slečno?" Zamrkám, jako bych si právě nemohla vzpomenout.

     "Viktorie Lewisová." Podaří se mi vykoktat.

     "Pojďte prosím za mnou, ukážu Vám Váš stůl."

     Poslušně cupitám za pánem v černém ve středním věku. Na každém stole je umístěna jmenovka, konečně vidím tu svou, číšník mi odsune židli. Když dosedám, opět ji zasouvá. Připadám si jako na svatbě a ne firemním večírku. Rychle přejíždím pohledem ostatní vizitky, které jsou na mém stole. Poznávám jména svých spolupracovníku, se kterými naštěstí nepřijdu příliš do styku, tak je to v pořádku. Alespoň se vyhnu trapným situacím. Kdepak asi sedí Daniel? Otáčím hlavu a sleduji dění. Je zde už mnoho hostů, kteří posedávají u baru, klábosí v hloučku či tančí, ale on nikde. Oficiálně večírek začal již před půl hodinou.

Z pódia se linou nádherné tóny. Ucítím poklepání na rameno a prudce se otáčím.

     "Smím prosit?" Nade mnou stojí vyšňořený Luk a podává mi ruku. Chvíli přemýšlím, ale jde jen o tanec. Luk je milý, proč ne. Úsměv mu oplácím a ruku přijímám. Kráčíme k parketu, kde zaujímáme taneční figuru a vlníme se do rytmu. Konečně se začínám uvolňovat.

     "Moc ti to dnes sluší." Luk si mě měří uznale od hlavy k patě.

     "Děkuji, ty taky ujdeš." Zavtipkuji a mrknu na něj jedním okem.

     "S kým sedíš?"

     "Já ani nevím, neznám je. Ale stůl není úplně zaplněný." Pžiznávám.

     "Můžu si přisednout k tobě, jestli chceš." Luk, napjatě čeká, co odpovím.

     "Hm, nevidím v tom problém." Zvednu laxně ramena. Zbytek tance již mlčíme a já sleduji ostatní kolem nás.

     Po posledních tónech z písně jdeme zpátky ke stolu, já se znovu netrpělivě rozhlížím. Konečně ho vidím. Je daleko ode mě, ale přesto vyčnívá a budí největší pozornost. Má na sobě na míru ušitý černý oblek. Bílou košili, na krku černého dokonale vytvořeného motýlka. Vlasy se mu lesknout havraní černí. Je velmi vysoký. Krásný. Usmívá se všude kolem těmi nádhernými rty a ukazuje všem ty své bílé perly. Oči má mírně přimhouřené, jako by někoho hledal. Jde spolu se svým strýcem, který nabízí rámě starší ženě, která je velmi podobná Danielovi. Bude to jeho matka, jsem si tím jistá. Má stejné držení těla. Náhle si ale všímám ženy vedle Daniela, která se na něj zavěsí. Je velmi atraktivní, takový ten modelovský typ. Nohy až k nebi, krvavě červené šaty až na zem, dlouhé rozparky po obou stranách štíhlých stehen. Při každém kroku se jí odhalují ty božské nohy a vysoké podpatky. Má blonďaté vlasy učesané do dokonalého drdolu. Je krásná, snědě opálená Stále Danielovi něco šeptá a on se tomu směje. Vidím ten malý roztomilý ďolíček na jeho tváři, který se mu při úsměvu vždy ukáže a já ho tak ráda líbám. Zatínám ruce v pěst, až mi z toho bělají klouby. Kdo to sakra je? Musí se znát dlouho, podle toho jak intimně se k sobě chovají. Luk mi nese šampaňské a já ho do sebe klopím. Luk na mě užasle kouká.

     "Mám žízeň, mohu tě poprosit ještě o jedno?" Nevině krčím rameny. Zakroutí hlavou, ale usmívá se. Podává mi i to jeho, které také vypíjím.

     "Přinesu, ale zpomal, noc je dlouhá."

     Omluvně se usmívám. Pozoruji svého černého rytíře. Prochází k pódiu, spolu s jeho doprovodem. Sem tam se s někým zdraví, podává ruku. Ta slečna je na něm stále pověšená. Vypadají spolu dokonale, jako Hollywoodský pár. Je možně že má náhradu, třeba je to jeho známá, se kterou na tyhle akce chodí. Musím se uklidnit, nebo to dopadne špatně. Cítím nával nejistoty. Konečně vystupují na pódium. Zpěvačka, právě dospívala píseň a odchází se osvěžit. Daniel pozoruje lidi pod sebou. Je jako ostříž. Nervózně si poposedám. V tom na sobě cítím jeho pohled. Zvedám hlavu a setkávám se s jeho očima. Vidím náznak úsměvu, ale hned se odvrací.

     Co je to s ním? Zlobí se na mě?

     Jeho matka mu něco říká a on pak přistupuje k mikrofonu. Novináři začínají fotit a zapínají své diktafony.

      "Dobrý večer dámy, pánové, kolegové a spolupracovníci. Chtěl bych tímto zahájit náš večírek na počest padesátiletého výročí od založení naší reklamní firmy For Team. Založil ji můj strýc spolu s mým otcem, který už bohužel není mezi námi." Daniel dělá dramatickou pauzu a podává ruku své matce, která ji ihned tiskne.

     "Musím Vám říct, že jsem velmi hrdý na to, jak dalece jsme to dotáhli, kolik projektů máme za sebou a kolik značek jsme propagovali. Největší dík patří všem, kteří se jakkoliv podílejí. Nejen my, jak nám tak rádi říkáte HLAVOUNI." Sálem se line smích. "Ale především děkuji zaměstnancům, kteří zde spolu s námi tvoří dokonalý tým. Stroj správně promazaný, dobře motivovaný. Jen díky Vám jsme tam, kde jsme. Díky Vaší píli, snaze a skvěle odvedené práci. Moc děkujeme.... Tak a už dost řečí. Nyní jezte, pijte, co hrdlo ráčí a především...bavte se. Děkuji za pozornost."

     Daniel s úsměvem odstupuje od mikrofonu a všichni začínáme tleskat. I já se nechávám strhnou davem. Plácám dlaněmi hrdá na Daniela, který k nám tak krásně hovořil. Jenže co to? Najednou vidím tu modelku, jak mu skáče kolem krku a líbá ho na tvář. On ji na oplátku pevně objímá. Tak a je to jasný do háje zeleného. To musí být jeho milenka. Je mi zle. Je mi zle ze mě, že jsem tak nerozhodná. Stále se ohlížím na lidi a záleží mi na tom, co si o mně kdo myslí. Daniel měl pravdu, když mi to říkal. Budu zvracet. Cítím stoupající bublinky v mé hlavě. Nic jsem od oběda nejedla a vyklopila jsem do sebe na ex dvě skleničky šampusu.

Podél místnosti jsou dlouhé stoly plné jídla ve stylu Švédských stolů. Tak jdu na lov.

Pomalu nejistě se zvadám. Luk se baví se svými kolegy, jsem ráda, že si mě na chvilku přestal všímat. Musím se dát dohromady. Konečně si nabírám pořádný kus masa, sýra, mořských plodů a vybraného kaviáru. Mám velký hlad, tak tomu odpovídá i můj přeplněný talíř. Přece se nebudu stále vracet, až to dojím. Sedám si ke stolu a opět po očku kontroluji Daniela, stále hovoří již na sále s fotografy. Ty ho a tu slečnu fotí. Dělá pózy jako profesionálka. Pozoruji je a láduji obsah talíře. Jídlo v žaludku mě maličko uspokojuje. Luk se již vrací.

     "Teda ty jsi musela mít hlad." Začínám být podrážděná z toho, jak mě neustále kontroluje. Tak dělám jen neurčité gesto jeho směrem a víc to nekomentuji. Slyším pípat můj telefon, který mě upozorňuje na novou zprávu. Že by Daniel? Trochu si povyskočím a telefon vytahuji.

"Jak se bavíš, lásko, počkám na tebe venku." AAAAA t o už nemůže být horší, ten kretén Aron. Házím telefon zpět do kabelky.

     "Špatné zprávy?" Vyzvídá Luk.

     "Jen operátor." Odbudu ho.

     "Nepůjdeme ještě tančit?" Luk je opravdu milý. Nechce, abych zde byla sama, ale nepřipadám si právě jako příliš dobrá společnost.

     "Ne, děkuji, jsem příliš přejedená, možná déle. Ale nemusíš tady se mnou sedět. Je mi fajn." Snažím se o co nejmilejší tón.

     "Dobře jdu to tady obhlédnout a pak opět přijdu.

     "Fajn."

     Konečně jsem opět sama se svou vlastní blbostí. Ale jestli mě měl tak hodně rád, tak to mě sakra rychle nahradil. Musím se jít také projít, nebudu tady sedět jako pecka. Procházím mezi lidmi, sem tam někoho poznávám. V dálce vidím Ninu, která klopí zrak, ihned jak mě uvidí. Necítím se zde dobře. Do někoho narážím. Zvedám hlavu a setkávám se s tou nejkrásnější tváří a očima tady v sále.

     "Ahoj." Zašeptá.

     "Ahoj." Nevím kam s očima.

     "Jsem rád, že tě vidím, musíme si promluvit." Daniel se ke mně naklání, jako by mi chtěl něco pošeptat, ale v tom má po boku svojí žirafu, která se ho chytá. Daniel se najednou odtahuje.

    "Gabrielo, tohle je má asistentka, Viktori Lewisová."

     "Viktorie, ráda Vás poznávám, dost jsem o Vás slyšela." Zní mile, ale nechápu, co tím chtěla říct.

     Zmateně těkám očima z jednoho na druhého, slovo asistentka mě pálí u srdce. Podávám jí ruku.

     "Odkud se znáte?" Vyhrknu najednou, až tím sama sebe překvapuji. Jenže Daniela od nás někdo odtahuje.

     "Známe se léta." Odpovídá ona s milým úsměvem a připojuje se k Danielovi.

Léta? Znají se léta!

 

     Začínají se vzdalovat. Tak už asi vím, která bije, je to ta jeho láska z vysoké. Jinou nikdy neměl. Podle toho, jak se na něj lepí, to nemůže být nikdo jiný. Zatmívá se mi před očima, tak tohle je konec. Jeho první lásce nemohu konkurovat. Jsem prostě pitomá. Sama jsem si to způsobila, měla jsem možnost mít dokonalého chlapa, který mi vyznal lásku, vyložil karty na stůl a já v poslední chvíli couvla.

     Odtahuji své zlomené tělo k baru, kde si objednávám whisky. Kopu do sebe jednu, druhou. Sedá si ke mně Luk.

     "Dám si to samé, co slečna a jí ještě jednou." Nevěnuji mu pozornost.

     "Že by, jsi byla další v pořadí, které pan Black zlomil srdce?" Ty slova mě bolí na srdci a hoří až do mozku. Klopím do sebe i třetího panáka.

     "Do toho ti nic sakra není. Starej se o sebe, jsi jako osina v zadku." Vstávám, trochu se motám, ale není to nejhorší, teprve to přijde. Naštěstí jsem neměla prázdný žaludek. Musím odtud pryč. Okamžitě! Chci pryč! Nechávám za sebou Luka s očima do kořán, bez jakéhokoliv vysvětlení a utíkám ven na ulici. Obklopí mě chlad a ticho. Čerství vzduch způsobuje, že pořádně cítím alkoholový opar. Vidím před sebou jeho a jí, jak se mi smějí. Luka, co se vysmívá mému srdci. Je mi zle. Zima, smutno. Slzy se mi valí po tvářích. Zapadám do tmavé uličky podél domu a sesouvám se podél chladné zdi dolů. Krčím se v podřepu a pláču. Dávám průchod svým citům. Hlava se mi motá, žaludek pálí a slzy tečou. Jsem sama. Sama v temné uličce, opuštěná.

     Začíná pršet, ten nahoře mě má asi hodně rád. Kapky deště mě studí na holých zádech. Tisknu ruce více kolem kolen. V tom slyším kroky, dlouhé těžké, blíží se ke mně. Zvedám hlavu tím směrem. Přes oči plné slz nic pořádně nevidím, jen siluetu v černém. Jde stále blíž. Rychle mrkám, abych zaostřila.

     "Co chceš?" Křičím. Nic žádná odpověď, už je tak blízko. Rozeznávám, že má na hlavě černou lyžařskou kuklu. Začínám si uvědomovat vážnost situace a snažím se zvednout. Mé tělo mě zrazuje, padám. On mě chytá surově za vlasy, tím mi zaklání hlavu.

      Cítím tupou ránu a je tma.......