Mžourám do černočerné tmy. Zřejmě vlivem vypitého alkoholu nemohu zaostřit. Rychle mrkám, ale stále nic nevidím. Chci se alespoň zorientovat po hmatu, ale prostor nerozeznávám, je malý stísněný. Nemohu ani natáhnout nohy. Začínám se rozpomínat. Samým zděšením si prudce sedám, hlavou narážím do něčeho tvrdého. Znovu hmatám rukama kolem sebe. Je to plech a já ležím na koberci, zapojuji čich. Cítím benzín. Zapojuji sluch a zřetelně rozeznávám zvuk automobilu.

     "Proboha jsem v autě! To nebyl sen, někdo mě praštil a nacpal do kufru auta." Křičím nahlas.

     Sakra co budu dělat, snažím se kopat do víka kufru, ale to se ani nehne. Připadá mi, že jsem tu celou věčnost, mám šílený strach, oči mám vytřeštěné do tmy. Zkouším nahmatat kabelku, ve které mám telefon, nic nenacházím. Šmátrám dál, třeba najdu nějaký předmět, kterým bych svého únosce mohla pořádně praštit a utéct. Zrychleně dýchám, cítím slzy, které se samovolně kutálejí po mé tváři. Před očima vidím svůj život, jak se přehrává jako film. Vidím mámu, Donu, tátu. Mé přátelé, školu, Davida, Daniela......mám strach. Kdo mi to udělal? A proč? Co po mě může chtít? Nic nemám, jsem nezajímavá. Co když mě chce prostě jen zabít. Proč jsem utekla z toho večírku a proč jsem se tak opila. Kdybych se neopila určitě bych tak nedopadla. Bránila bych se. Konečně nahmatávám těžký předmět, je to hever. Jsem naprosto střízlivá a budu se bránit. Až otevře kufr, překvapím ho a zaútočím.

     Čas se vleče. Připadá mi, že jsem tady zavřená celou věčnost. Přemýšlím, kdo by to mohl být. Nikdo mě nenapadá, snad jen Aron, ale nesedí mi to k němu. Choval se velmi podivně, ale tak daleko by snad nezašel. I když, ruku do ohně, bych za to nedala. Třeba mě chce jen vyděsit. Nebo si promluvit v klidu, nedala jsem mu moc šancí si to vysvětlit. Ale že by mě uhodil? To snad ne. Jenže třeba se také opil, alkohol ho změnil v šílence a teď mě unáší. Nebo je to někdo úplně cizí? Nějaký sadistický vrah, který mě odveze daleko z města, znásilní, zabije a rozřeže na malé kousky. Cítím, jak se mi chce zvracet, ale v krku mám jen žaludeční šťávy a hořký alkohol.

      Auto sjíždí ze silnice na nerovný terén a já v kufru poskakuji a stále tělem narážím do stěn kufru. Všechno mě bolí, hlavně hlava, hučí mi v uších a mám nepříjemný pocit z toho, jak krátký život jsem prožila. Ne, nesmím to vzdávat! Auto zpomaluje, až úplně zastavuje. Slyším zvuky a kroky, rukama držím svou jedinou zbraň, až mě bolí klouby. Otevírá se kufr, cítím strašnou bolest očí z návalu světla, ale nebrání mi to v tom, abych zasáhla cíl. Vyskakuji na kolena a vší silou dávám ránu. Dávám do toho vše, celou svou bytost i duši. On jen řve a padá k zemi. Já využívám příležitost a neohrabaně lezu z kufru. Padám na ruce. On po mně sahá, zachytává mojí nohu za kotník. Ztrácím balanc, padám znovu na ruce. Obracím se, instinktivně sáhnu po jeho masce, strhávám ji dolů. Jsem jako paralyzovaná, dívám se do známých očí, plných něčeho, co jsem v nich nikdy neviděla. Jsou jako šílené.....

     "Luku, co to sakra děláš?" Slyším svůj hlas plný strachu, zmatku.

     " Drž hubu, ty svině." Další rána a tma.

    Procitám, vláčí mě po zemi za svázané ruce, hrozně mě to bolí. Nohy mám přivázané k sobě, na hlavě černý pytel, nic nevidím. Dýchám rychle, jako lapené zvíře. Srdce se mi samým strachem snad rozskočí. Zády narážím do tvrdé podlahy.

     "Luku, co to děláš? Pusť mě! Slyšíš? Udělám, co budeš chtít, omlouvám se, jestli jsem se k tobě chovala špatně."

     " Ti říkám, drž hubu." Jednou velkou ránou mě kopne do břicha a já už jen bolestně mručím. Sundává mi pytel z hlavy a rve mi do pusy roubík, je to tak rychlé že se na nic nezmůžu. Na hlavu mi opět nasazuje pytel.

     " Konečně bude ticho." Zavrčí spokojeně.

     Slyším odemykání kovových dveří, rozsvěcování světel, kroky. Zvuk mého bezvládného těla, jak šustí po zemi. Další odemykání, snažím se zmítat, ale není mi to nic platné. Někam mě táhne, podlaha je tvrdá a studená. Přivazuje mi k něčemu ruce, sundává mi pytel z hlavy a vytahuje roubík z úst. Snažím se ho kopnout, ale marně. On mlčí, jen zrychleně dýchá. Otáčí se na patě, zamyká za sebou dveře a odchází. Mám strašný strach. Myšlenky se mi výří v hlavě, nevím, co mám dělat. Zmateně se dívám, kde jsem, je to sklep, na stropě jsou velké zářivky, já jsem v kleci velké asi tři metry čtvereční, jsem připoutaná k lavici dlouhým řetězem, je tady suchý záchod, kýbl s vodou. Otáčím hlavu do leva, je tu další klec, spojená s tou mou. Proboha, je tam dívka, připoutaná k lavici, stejně jako já. Její očí jsou vykulené zabodnuté do těch mých, plné zmatku a strachu. Začíná mi svítat, já vím, kdo to je!

     "Evo, proboha, Evo!"