Civíme na sebe snad věčnost. Nemohu se mýlit. Je to ona, vše teď do sebe zapadá. To její záhadné zmizení, to, že nikomu nedala nic vědět.

     "Kdo jsi a odkud mě znáš?" Sotva slyším její hlas, mluví velmi potichu.

     "Jmenuji se Viktorie, pracuji v reklamce místo tebe." Vysvětluji. " Mysleli si, že jsi byla zamilovaná do Daniela a ten ti ublížil svým odmítnutím. Ty jsi beze slova a jediného vysvětlení utekla. Jsi celou dobu tady, viď?" Najednou jako by zbledla. Zavírá oči. V malých kapkách jí stékají slzy.

     "Nikdo mě nehledal?"

     "Hledali tě, policie, všichni. Někdo řekl, že jsi byla tak ponížená Danielem, že jsi spálila mosty. Po dvou měsících případ uzavřeli." Musím polknout z toho, jak strašně to zní.

     "Unesl mě. Byl v mém autě schovaný. Když jsem nasedla, něčím mě omámil a od té doby jsem tady, vězněná." Nedívá se na mě. Při mluvení kouká do prázdna, je zlomená.

     Bože, co budeme dělat, co když mě taky zlomí?

     "Jak dlouho jsem tady? Jaký je den?" Konečně otočí hlavu mým směrem a čeká na odpověď.

     "Je pátek, červen. Jsi tady tři měsíce." Její reakce mě vyděsí. Přitahuje si kolena k tělu, začne se houpat dopředu a dozadu. Jen opakuje stále dokola jako svou mantru, "tři měsíce, tři měsíce, tři měsíce......."

     Jsem šíleně vyděšená, nemohu se na ní dál dívat, je z ní uzlík nervů. Všímám si, jak je špinavá, zanedbaná. Po těle má spoustu modřin. Je až nezdravě hubená, její zápěstí je odřené od pout, obličej má plný blednoucích modřin. On jí bije. Proboha on jí bije!

     "Co nám chce, Evo?" Slyším se křičet.

     "Chce naší lásku, oddanost." Opět jen šeptá a já mám strachem sevřený žaludek. Stavím se na nohy. Pouta na rukách jsou přidělaná k dlouhému řetězu, se kterým se mohu pohybovat po celé cele. Ten je na konci přidělaný k železné lavici, která nahrazuje postel. Je na ní deka. Je tady suchý záchod, kýbl s vodou a jeden plastový hrníček. Podlaha je také z betonu. Nikde nejsou žádná okna. Vše je šedivé a studené. Jediným zdrojem světla jsou zářivky po celé délce stropu. Jsou stále rozsvícené. Odešel odtud, ani je nezhasl. Zajímalo by mě, jestli je nechává rozsvícené pořád nebo ne. Všímám si, že u Evy v cele jsou udělané ve zdi rýhy.

     "K čemu máš ve zdi ty rýhy?" Vyrušuji Evu z jejího houpání.

    "Snažila jsem si dělat čárku za každý den, ale nepoznám, kdy je den a kdy noc. Den je když rozsvítí a noc když zhasne. Lepší je noc. Jsem tu sama a on je pryč." Usměje se, ale její

úsměv působí strašidelně, až mi naskočí husí kůže. Asi už se tady z toho zbláznila. Naše cely jsou oddělené mřížemi, jdu k té její blíž.

     "Evo, podívej se na mě." Zvedá svou hlavu a její prázdné oči mě sjíždí od hlavy až k patě. "My se odtud dostaneme. Něco vymyslíme, mě hledat budou. Mám rodinu." Snažím se jí dodat sílu.

     "On zařídí, aby tě nehledali. Vzdají to. A když budeš vzdorovat, bude tě trestat. Proč jsi tady? Co bude teď se mnou, když má tebe?" Je svými slovy naprosto přesvědčená. Ten člověk ji zcela ovládl.

     "Nevím, proč jsem tady. Byla jsem na večírku. Normálně jsem se s ním bavila, byl ke mně velmi pozorný, ale pak přišel Daniel s tou ženou a já se opila. Luka jsem odpálkovala. Vyběhla jsem ven do tmavé uličky, on mě praštil a unesl." Vyprávím ji v kostce svůj večer a hledám důvod toho, proč jsem tady.

     "Máš něco s Danielem?" Její otázka mě překvapuje.

     "Ano, miluji ho, ale pokazila jsem to. Má jinou."

     "On ho nesnáší. Líbila ses mu a on pochopil, že miluješ Daniela. Já Daniela taky milovala, ale on byl velmi milý. Vysvětlil mi, že on mé city neopětuje. Nabídl mi své přátelství. Nikdy mi neublížil, stal se mým přítelem. Ale Luk se mnou chtěl chodit, když se dozvěděl, že s Danielem to nevyšlo. Nechtěla jsem. Teď si mou lásku chce vynutit tady a tímto způsobem. Chápeš? Už tě nepustí. Budeš tady. Každý den, každou hodinu, každou minutu, každou sekundu. Závislá na něm. On ti bude nosit jídlo, pití, mýdlo, oblečení. Když neposlechneš, něco ti udělá, nebo vezme. Mě zabije, protože k čemu mu budu. A víš co? Ať mě sakra klidně zabije. Já už nemohu. Nesnáším ho! Nesnáším sebe, že jsem tak slabá a někdy jen kvůli kousku chleba mu dovolím na mě sáhnout."  Před chvílí tak šeptala, ale teď hrozně křičí. Stojím jako opařená, nevím, co na to mám říct. Zase se otáčí a jen se houpe, dopředu, dozadu, dopředu, dozadu...