Podařilo se mi na chvíli usnout. Zjišťuji, že se probouzím do své noční můry. Ležím na lavici přikrytá dekou, ale i tak se klepu zimou. Možná je to šokem. Místnost je hnusná šedá cela bez oken sousedící se stejnou, ve které leží schoulená dívka. Leknu se, když spatřím její tvář. Je jako z hororu, její vytřeštěné oči mě špendlí, vůbec nemrká. Mám z ní husí kůži.

     "Evo, děsíš mě. Jsi v pořádku?" Ptám se jí opatrně.

     "Já už nikdy nebudu v pořádku. Proč jsi tady, proč si tě sem zavedl?"

     Chápu její obavy, já sama mám také velký strach. Vůbec si neumím představit, čím si tady během těch tří měsíců musela procházet. Vstanu a jdu k mřížím, které nás oddělují.

     "Můžeš ke mně jít blíž?" Natahuji k ní spoutané ruce skrz mříže.

     Uběhne snad celá věčnost. Nejistě si sedá a pokládá nohy na tvrdý beton. Pomalu vstává a jde ke mně. Když už je přímo u mříží nabízím jí své dlaně, celá třesoucí do nich vkládá ty své.

     "Už v tom nejsi sama. Jsme v tom spolu a spolu to zvládneme. Dostaneme se domů. Musíme přijít na nějaký plán, taktiku. V první řadě teď musíme jeho zájem směřovat na mě. Aby ty sis odpočinula a nabrala sílu. Nesmí ti ublížit, teď když vím, že jsi tady a živá. Podívej se na mě. Nesmíš to vzdát. Prosím." Tisknu její ruce a hladím ji palcem. Ona jen přikyvuje. Konečně vypadá, jako normální, i když velmi vyděšená dívka. Slzy se jí v proudech kutálí po tvářích.

     "Chci domů."Šeptá, plná naděje.

     "Donutíme ho, aby udělal nějakou chybu, a my ji pak náležitě využijeme. Jsme ženský a máme ženské zbraně. Neboj, domů se dostaneme." Zdůrazním nahlas.

     Nejsem si svými slovy vůbec jistá, ale musím Evu uklidnit. Vůbec nevím, jaké to bude, až sem přijde a co po nás bude chtít. Bojím se, že po mě bude chtít sex. Je to zlá myšlenka, kterou nemohu dostat z hlavy. Chtěl ho i po ní? Znásilnil jí? Bojím se jí zeptat. Už tak je na tom moc špatně, Musím na ní být velice opatrná, nejlepší by bylo, kdyby se mi sama svěřila, nevypadá jako výřečný typ. Chci vědět, co tady prožívala. Jsem šíleně nervózní z toho, že netuším kolik je hodin, kolik času jsem prospala.  

     Slyším otvírání dveří. Eva neuvěřitelnou rychlostí skáče do rohu své cely, přitahuje si k sobě svá kolena a schovává hlavu. Jsem v šoku. Třeštím na ní oči a jen s hrůzou si představuji, co děsného ji k tomuhle vedlo. Já si stoupám. Přicházím ve svých černých večerních šatech, které jsou naprosto zničené k vstupním mřížím své cely. On přichází dlouhými energetickými kroky. Podívá se nejdřív na Evu a na tváři se mu objevuje samolibý masochistický úsměv. Pak se podívá na mě a výraz se mu mění na něžný. Otáčka o sto stupňů. Je to naprostý magor.  V rukách nese bednu plnou věcí. Snažím se vypadat sebejistě a nezastrašeně. Nevím, zda jsem zvolila správnou taktiku. Ach, kéž bych studovala psychologii.

     "Ahoj lásko." Zdraví mě vesele.

     "Luku." Odpovím jednoduše.

     "Jak se ti líbí naše hnízdečko?" Ukazuje do prostoru bradou.

     To nemyslí vážně, co mu sakra na tohle mám říct? "Luxusem neoplývá." Krčím rameny.

     "Pokud budeš hodná, zahrnu tě luxusem. Už ses seznámila s mojí první ženou?" Hodí významně hlavou Evy směrem.

     "Ano, seznámila." Těžce polykám. Eva se ani nehne.

     Začíná mi odemykat celu. "Ustup," přikazuje. Couvám do zadu. On přichází dovnitř a zamyká za sebou. Pokládá bednu, kterou držel na zem a podává mi stejně šedou soupravu, jako má Eva.

    "Převleč se."

    "Teď?" Znervózním.

    "Ano, teď." Zavelí, Ty šaty odnesu.

    "Tak se otoč!" S úlevou zjišťuji, že to bez problémů dělá. Otáčí se. Podávám mu své šaty a on je uklízí do bedny, ze které vytahuje jídlo a pití.

     "Evo, máš hlad?" Zakřičí, až poskočím.

     "Ano, mám." Sotva broukne Eva.

     "Neslyším tě! Nic nedostaneš, jestli to neřekneš správně."

     "Ano můj muži, mám velký hlad." Odpovídá Eva třesoucím se hlasem a dívá se na něj."

     "To je moje holka, tak pojď blíž." Eva se zvedá, strašně se klepe, jde směrem k nám a natahuje ruku. On ji podává několik krajíců chleba a vakuovaný salám. Má asi velký hlad, protože najednou zrychlí a sáhne po jídle. On však cukne a Eva chytá jen vzduch. Luk se velmi směje a já nevěřícně sleduji tuto scenérii. Evě klesá poníženě hlava a on jí znovu vše podává a znovu cuká. To se opakuje pětkrát, až Eva klesá na kolena a prosí ho o jídlo.

     "Na ty blbá děvko, není s tebou žádná legrace." Vše jí hází na zem a ona to sbírá a utíká spět do svého bezpečného rohu. Je jako zvířátko. Hází jí ještě plastovou láhev vody.

     "To je vděk, válí se tady, nic nedělá a nemá ke mně žádnou úctu." Říká mi to, jako kdyby očekával mé pochopení.

     V hlavě mi hučí, jedna myšlenka přehlučuje tu druhou. Prohlíží si mě majetnickým pohledem, instinktivně se obejmu rukama.

     "Ty snad budeš jiná. Budeš moje. Budeš mě milovat a ctít. Když budeš poslouchat, budeme si rozumět." Chytá volný pramen mých vlasů mezi prsty a strká mi ho za ucho. Stojí mě to veškeré úsilí, abych neucukla. Potěšila jsem ho.

     "Ne, my si budeme rozumět." Usmívá se spokojeně.

     Podává mi chleba, salám, pití a boty. "Odpočiň si, lásko. Zítra přijdu a budu se ti věnovat." Odemyká a odchází. Ani jednou se neotočí, civím na jeho záda, nechápu nic z toho, co se právě teď stalo.

Cvak a je tma......